K rozhovoru s kreativním ředitelem, politickým marketérem, idea makerem, filmařem a spisovatelem Jakubem Hussarem abyste si vzali slovník. Po jeho přečtení se možná dozvíte spoustu nepříjemných pravd o nás Češích, ale po přečtení nepalte. Spíš zažehněte plamínek naděje, kterou podle Jakuba máme. Jsme přece nanotechnologická velmoc, vyrábíme nejlepší lasery na světě i nejlepší zařízení do družic, což by nám podle Jakuba udělalo mnohem větší reklamu, než že „šoupáme nějaký kus gumy po zmrzlé vodě“.
Jakube, na náš listopadový meetup jsme si vás nepozvali jen proto, že vás známe jako skvělého kreativce a velmi zajímavého spíkra, který se objevil už v mnoha podcastech. Zaujal nás váš výrok, že „se Česko může stát inovační velmocí“. Tohle jsme si opravdu chtěli poslechnout, navíc to zní slibně a pozitivně. Vy jste zmínil, že Česko jako jedno z mála zemí umí vyrobit celé letadlo. Nechci se teď konkrétně ptát, zda ta letadla opravdu vyrábíme. Obecně mě zajímá, zda si myslíte, že my Češi víme o tom, jaké máme schopnosti, a zda je vlastně využíváme?
My ty schopnosti bezesporu máme, jenom jsou to často takové izolované ostrůvky deviace. Je tu spoustu šikovných lidí, ale jsou to ty izolované příběhy. Když se podíváte na Forbes 30 po 30, tak zjistíte, že tu máme hypertalentovaného studenta Stanfordu, vědkyni, která objevila úžasné věci. Naše kamarádka teď dostala grant od prestižní univerzity. Jsou to ojedinělé úspěchy, ale často se děje to, že nejsou agregované nebo dostatečně exponované. Ty úspěchy se objeví jenom v profesních médiích, nebo se o nich dozví ty jejich nižší industrie, ale v tom mainstreamu stále ještě máme tendenci nasvěcovat televizní hvězdy nebo hokejisty a vlastně nevíme, jaký potenciál v těch lidech tady dřímá. Ten potenciál je fakt velký.
Řekl byste, že tohle je v Česku znatelnější než v jiných zemích, že si těch talentovaných lidí dostatečně nevšímáme?
Myslím si, že nejen že si jich nevšímáme, ale ani s nimi neumíme pracovat. Ty výjimečně talentované děti tím naším vzdělávacím systémem protékají samovolně. Často se s těmi talenty nepracuje. Individuálně nejsou rozvíjeny, často jsou třeba spíš pro svou jinakost terčem posměchu. Strašně často se stává, že mi ti skutečně úspěšní lidé vyprávějí o tom, jak byli v dětství šikanovaní. Neříkám, že jsem ten úspěšný a talentovaný, ale dám vám příklad. Mám Aspergera a v době, kdy jsem byl ve škole, tak se to vlastně nevědělo, neřešilo. Říkalo se, že mám tanec svatého Víta (označení pro Sydenhamův syndrom, pozn. autorky) nebo že jsem z divokých vajec. Učitelky to řešily tak, že mi zakázaly chodit do družiny, protože jsem rozkládal kolektiv. Já jsem ho „rozkládal“ tím způsobem, že jsem tam vytvořil manufakturu na komiksy, vytvářeli jsme kreativní věci, které posouvaly mě i ty ostatní děti, ale ten systém s tím neuměl pracovat, takže mě radši perzekuoval, než aby to uchopil tak, že tam budu děti učit kreslit. My neumíme ty talenty zachytávat a ani je možná neumíme rozvíjet. Sázíme na to, že se rozvinou samy a my to pak sklidíme. Tím, že ty jejich miliardové společnosti zdaníme, vyděláme jako společnost.
Ještě se vrátím k tomu, jak jste říkal, že nasvěcujeme ty hvězdičky. Na BBC nebo v amerických televizích jsou moderátoři starší lidé, kteří si to takzvaně odpracovali. U nás moderují často modelky a miss. Nesouvisí i tohle s těmi našimi vzory?
Velká Británie má taky svůj bulvár, jenom k nám nedostřelí, protože BBC má dosah a my se nepotřebujeme koukat na Daily Sun a na britské modelky, ale do určité míry tu je nějaká bulvarizace kultury. Ta vysoká kultura… a teď ono je to zase hrozně schematické dělit kulturu na nízkou a vysokou, ale prostě ten mainstream se spokojí s nízkoprahovou kulturou. Populární filmy, které trhají rekordy v kině, pravděpodobně společnost nerozvinou, protože jsou konzumně-orientované. Je to zábava, my se tomu zasmějeme. Jako když se chodilo do kolosea na zápas gladiátora, to taky nevedlo k inovaci římského inženýrství. Já se bojím, že se malinko zapomíná na kulturu, protože kultura je podhoubí pro pokrok. U nás je podfinancované vzdělání a věda, ale tou Popelkou je i kultura. U nás je opravdu málo peněz na kulturu, chybí cílený systémový rozvoj celých industrií. Příklad je třeba herní průmysl, který je ve světě dávno dotovaný. Skandinávská herní studia mají obrovské dotace, protože stát ví, že se mu ty peníze vrátí, je tam nějaká prognóza, zatímco tady se tyhle věci teprve rozvíjí, jsou v zárodku. Kreativní industrie u nás nemají zdaleka takovou podporu jako v jiných zemích a tím ztrácí konkurenceschopnosti.
Zrovna české počítačové hry jsou českou vládou poměrně hodně komunikované i v zahraničí, není to tak?
Teď už ano, ale ještě před pár lety tomu tak ještě nebylo. Teď se to kormidlo teprve otáčí.
Český herní průmysl je ale ve světě docela známý.
Určitě, ale je to pořád relativně nová věc. Katedra herního designu na FAMU je novinka, ta už měla vzniknout před 20 lety. My jsme prostě ve vleku trendů. To, co už je standard v Evropě, my adaptujeme se zpožděním. My jak jsme tady obklopení těmi horami, tak jsme v té naší kotlině malinko izolovaní od západu i východu. Jak jsme tady v takovém svojském regionu, tak máme tendenci přejímat ty trendy se zpožděním, jsme rezistentní vůči trendům.
Takže by se dalo říct, že jsme my Češi „latest adopters“?
Ano. Ty „early adopters“ u nás rozhodně jsou jenom vrcholem té demografické křivky, to znamená, že doteď se naše babičky učí s mobilními telefony, ale mobilní telefony tady jsou čtvrt století, takže – a to teď nechci srážet seniory, dávám jenom příklad – některé věci adaptujeme velmi dlouho a jsme vůči nim velmi rezistentní. Naopak jsme loajální a velmi konzistentní. Proto je tady dodnes tolik populární televize Nova, protože prostě zformovala celou generaci diváků. Proto lidé používají Seznam, mají e-maily od Seznamu a používají jeho služby, protože jsou obrovsky loajální vůči těm svým značkám a dělá jim problém se adaptovat třeba už i na novější, pokročilejší věci a média.
Když porovnáme třeba českého a amerického nebo japonského seniora, tak je to také velký rozdíl, samozřejmě daný historicky, ekonomicky. Těch důvodů je určitě více. Stejně jako je v USA v ulicích vidět daleko víc handicapovaných lidí, protože jsou tomu ty daleko mladší stavby logicky lépe přizpůsobitelné…
Stejně jako je problém přešaltovat Prahu na cyklovelmoc, přitom Praha by si fakt zasloužila cyklotrasy, ale ty naše ulice jsou tak úzké, nebyly tak vybombardované během druhé světové války jako německá města, nebyla narýsovaná na zelené ploše jako dynamicky rostoucí Kodaň, kde najednou vznikají celé čtvrti. Výchozí podmínky nemáme jednoduché, jsme tady v nějakém skanzenu, který vlastně chceme adaptovat do 21. století. Úplně se nám to nedaří, jsou tady bariéry, jsou tady velmi silné, zažité tradice a nějaké zvyklosti a axiomy, které se neporušují. A ti senioři jsou skvělý příklad. Ale tam je jednoduchá odpověď: komunismus. Ti lidé byli držení za těmi hranicemi, byli držení v rozletu, byla jim přistřižená křídla. Naši prarodiče byli lidé, kteří prožili produktivní věk v komunismu. A my si tenhle ten relikt, to závaží neustále neseme sebou. Babička, která je dneska babičkou v New Yorku, tančila v klubech a jezdila na dovolenou do Mexika nebo San Franciska a žila úplně jiný život. To je pořád relikt té totality.
Vy jste říkal, že vaše děti, generace alfa, že už tím zatížená nebude. Já souhlasím, ale zároveň si myslím, že pořád na ně ještě trochu budou působit rodiče, které vychovali rodiče, jež tu dobu zažili.
Je to stigma, i když si myslíme, že ne, tak je to v našich genech. Zároveň to ale můžeme brát pozitivně. My se autenticky toho komunismu bojíme, a moje děti, které už s komunismem nepřišly do styku a je to pro ně nějaká obskurní věc z historie, tak pořád se ho podvědomě bojí stejně, jako se naši rodiče báli nacismu. Je to nějaká páka proti tomu, aby se tyhle trendy vracely. Jakmile získáme bezelstnost a důvěru a třeba jen uvidíme nějaký nostalgický film, přečteme si nějakou nostalgickou knížku a řekneme si, že to vlastně bylo zajímavé, že to byla taková jako bizarní, ale vlastně cool věc, tak nastává nebezpečí, že se ty věci vrátí v cyklech. Jako se vrací módní trendy, tak se vrací trendy politické. Z toho mám obavu.
Jakube, máte děti a máte reklamní agenturu, takže určitě uvažujete nad mladými konzumenty, kteří fungují jinak než my starší ročníky. Jak je vnímáte? Nemáte obavy, když vidíte, jaké například sledují influencery?
Já bych se hlavně nebál toho, co se bude dít našim dětem a jejich dětem, protože to je archetyp, který je zažitý odjakživa. Kdybyste se zeptala pozdněgotického táty, co ten jeho renesanční synek, v jakých to chodí kamaších a střevících, tak on by lamentoval. Z dnešní optiky nám to přijde legrační, to znamená, že ty děti taky dospějí, ty děti taky budou mít svoje děti. Najdou si a stabilizují ten svůj hodnotový žebříček. A mně přijde absolutně legitimní, že oni se vztahují k influencerům, když my jsme byli zase třeba televizní generace, která se vztahovala k MTV hvězdičkám. Jaký je rozdíl mezi tím, že moje kamarádky měly rády Spice girls a moje dcera má ráda třeba Menta? To je naopak v pořádku a často se stane, že ti influenceři sami dorůstají a rozdělí se na určité větve. Buď s tím řemeslem seknou, nebo se z nich stanou edukátoři a dělají osvětu, jako se to stalo třeba Kovymu, který už vlastně dosahuje vyššího věku a překlápí se do opinion leadera pozitivním směrem, i když na začátku to byla třeba jenom ztřeštěná videa.
Já si myslím, že ty děti vždycky potřebují svoje idoly a nevidím rozdíl mezi tím, jestli mají přirostlé ruce k telefonu, nebo jestli já jsem nepustil z ruky joystick nebo klávesnici u devadesátkových her. My jsme strávili roky u počítačů, nevylezli jsme z pokoje a prostě jsem to přežil. Jediné, co by mohlo být varující je, že člověk se jako organismus vyvíjel miliony let a najednou máme ty mobily, hrbíme se u nich. Má to nějaká negativa, opravdu dnešní děti mají hrozný problém s motorikou. Myslím si, že tohle celkově je hrozba, ale oni se s tím vypořádají. Oni to prostě zvládnout, protože vždycky člověk byl adaptabilní jako organizmus a oni si najdou cestu, oni zvednou tu hlavu. Dojde jim, že něco takového dělají a začnou se o sebe víc starat. Teď je obrovský trend wellbeingu, zdravého jídla, zdravého pohybu. Já bych se nebál o tu další existenci. Co nám taky zbývá, jinak bychom se z toho zbláznili, a je to jenom tím, že my už máme jinou optiku. My jsme vyrostli na něčem jiném. Ale pořád je to stejné. Naopak jediné, co je mi líto, že oni soutěží s celým světem. To je jejich jediná nevýhoda. Já jsem soutěžil s kluky v naší čtvrti, tam se dalo ještě na nějakém stupni ukotvit, ale teď soutěžíte s celým světem a tam nemáte šanci. Drtivá část lidí nemá šanci být nejlepší a třeba nemá šanci být ani v tom středu, je někde dole, a to jsou ty důvody, proč je dětské duševní zdraví obrovské téma a v Česku v tomto oboru neskutečně selháváme. Máme akutní nedostatek dětských psychologů a psychiatrů. My máme doma autistické dítě, tak to sami víme. Sehnat mu péči byl proces na roky, ale myslím, že společnost není hloupá a že tu poptávku vyslyší a že zareaguje, že se to příští rok zlepší.
S autisty už se ale dnes pracuje daleko lépe, že? Je po nich poptávka i ve firmách, v některých oborech nebo činnostech jsou velmi dobří.
Haha, to potvrzuji. Autismus není handicap, je to superpower, superschopnost, která ale přináší nějaká negativa. Budete třeba geniální šachista, a budete se pomočovat, nebo si nezvládnete uvařit ani čaj, ale budete prostě v žebříčku top 8 šachistů světa. Vždycky jsou nějaké protiváhy, v něčem jsem geniální, v něčem budu tím pádem zaostávat. Nikdo není dokonalý ve všem. Nikdo z nás.
Myslíte si, že kdybychom my Češi třeba jen měli vyšší sebevědomí, že by polovina problémů – a některých jsme se už v rozhovoru nebo ve vaší přednášce dotkli – vlastně nebyla?
Jo, zvednout se, přestat nadávat a začít něco dělat, ne jenom sedět u toho piva a nadávat. To je zhouba českého národa, že sedíme u piva a lamentujeme nad tím, jak je všechno na prd. To nás nikam neposune, to je prostě brzda. Zvednout se a začít něco dělat. Nejtěžší pro malíře je to prázdné plátno, nejtěžší je začít, ale jakmile začnete, tak už to pak jde samo. Nejhorší je udělat ten první krok, to je jasný. Když skáčete s padákem, tak je taky nejhorší vyskočit z letadla, ale jak už pak padáte dolů a nabíráte rychlost, už to jede… Takže nebát se toho prvního kroku a mít zdravé sebevědomí. S tím sebevědomím se to nesmí přehánět, ať to pak nedopadne, jak to dopadá třeba v politice, kde toho sebevědomí na můj vkus je hodně a není úměrné té hodnotě, kterou ten politik přináší společnosti.
Během své přednášky jste se publika ptal, v čem jsme my Češi dobří. Mně vždycky přišlo zajímavé, jak Češi hrozně hrdě říkají hokej nebo pivo. Samozřejmě je skvělé, že máme takové bohatství nebo dědictví, ale jestli to nemáme nastavené tak, že „tohle jsme my, ti pivaři“, že to stačí? Mně ne.
My jsme nejlepší v hokeji, my jsme nejlepší v pití piva a taky v rakovině tlustého střeva. Máme nejrozvinutější pornoprůmysl a nejvíc varen pervitinu na světě. Takže ano, těch superlativů může být hodně, ale za mě to nejsou uspokojivé metriky. Já můžu mít rád pivo, ale nemyslím si, že to je věc, kterou bychom se měli chlubit do světa, protože to nějak rámuje naši image a my v tu chvíli navždy zůstaneme tou alkoholovou východní periferií. A když budeme dobří v hokeji, tak já nesrážím to, že v třeba v Kanadě nás budou všichni znát. V hokejových regionech budeme známí a je to dobrá propagace České republiky, protože Česká republika se sama propagovat neumí, v tomhle jako stát selháváme, opravdu neumíme sebepropagaci, takže aspoň něco, ale byl bych mnohem radši, kdybychom se propagovali tím, že máme přední vědce a přední kapacity v niche oborech, že jsme nanotechnologická velmoc, že máme nejlepší lasery na světě, že děláme nejlepší zařízení do družic, že jsme trendsetteři a inovátoři. To si myslím, že nám ve výsledku udělá mnohem větší reklamu, než že šoupáme nějaký kus gumy po zmrzlé vodě. Když ale vyhrajeme mistrovství v hokeji, tak lidi mají hroznou radost. Sjednotí se národ kolem hokejového puku, lidi se opájí tou jednotou a sounáležitostí, všechna auta troubí a všichni mávají vlaječkami. Ve chvíli, kdy český vědec získá nějaké mezinárodní ocenění nebo když nedávno Dana Drábová získala medaili od japonského císaře… To jsem se dozvěděl z jejího osobního Facebooku. Já bych o tom nevěděl, kdybych neměl Danu Drábovou v přátelích. A to mi přijde, že je mnohem zásadnější, než že jsme vyhráli hokejové mistrovství.
Myslíte si, že kdyby bylo víc žen ve vedení světových mocností, že by se globální dění vyvíjelo jinak? Že by se třeba nevedlo tolik válek? Maskulinní svět je agresivnější.
Ono je to vlastně nedůvěra v ženské elity, minimálně mezi šovinistickým světem vysoce postavených mužů. Cítí se ohroženi, že by jim najednou vládl někdo, kdo může být strůjcem jejich komplexů méněcennosti, protože třeba měli přísnou matku, nebo prostě jejich spolužačky napsaly písemky líp než oni. A oni to těžce nesou. Muži jsou řízení hormony, jsou to lovci a mají pocit, že dobývají ten vnější svět, zatímco ženy jsou u ohně a pečují o děti. Já jsem obrovským zastáncem žen v politice i ve vedoucích pozicích v byznysu, protože ženy kultivují diskuzi. Ženy ale často mají komplexnější, složitější vztahy než muži, což je někdy trošku na škodu. Muž použije tu Ockhamovu břitvu a řízne do té diskuze, je to přímočařejší cesta, ale ruku na srdce. Kolik žen rozpoutalo války? Kolik žen vedlo diktatury? Budou to nějaké jednotky žen. Jo, možná nějaká lady Mao stojí za Mao Ce-tungem a za vraždami milionů Číňanů, stejně jako její muž, ale těch žen je relativně málo. Všechny ty konflikty, to testosteronové poměřování svalů, strůjci těchto událostí jsou muži, takže za mě rozhodně více žen v politice, protože ta politika se kultivuje a je nám to ku prospěchu.
Vy jste v rámci přednášky uvedl, že spousta schopných lidí do politiky nechce, aby „se v tom bahně neušpinila“. Že to stejně není dlouhodobá záležitost. I z těchto důvodů určitě v politice není více žen, ale asi taky mají jiné priority, navíc nechtějí být terčem urážek na vzhled. Pořád platí, že se řeší, co pan prezident říkal a co paní prezidentka měla na sobě.
Byl obrovský skandál z toho, že první dáma chce mít plat. První dáma pracuje a nedostává za to peníze. Ta její agenda je opravdu velmi robustní. Když se podíváte na dokument o první dámě na Českém rozhlase, tak zjistíte, jak rozsáhlá je její agenda. Do teď za to nebyla platově ohodnocena. Zvedla se hodně velká vlna nevole v okamžiku, když bylo oznámeno, že paní Pavlová bude pobírat plat. Panebože, kde to žijeme? Zároveň když je v místnosti žena, tak muž má tendenci si u ní objednat kávu a ne si k ní sednout jako k rovnocennému partnerovi. Vlastně tam je nějaká přirozená dominance, která je ale umělá a já často vnímám tyhle ty silové muže v politice jako trubce, kteří vlastně chrastí zbraněmi, prsí se a nadýmají, ale ženy ve výsledku dosahují lepších výsledků. Příkladem jsou velmi úspěšné ženy v politice, jako třeba Věra Jourová, která ve světě dosáhla velkých věcí a tady jí za to všichni nadávají.
A není to další český rys, že o svých elitách neumíme hezky mluvit a neumíme je ocenit?
My obecně nemáme úctu, a to teď není jen nějaké laciné moralizování. Nám prostě chybí nějaká základní úcta. Třeba Dány v půl roce strčí do školky nebo do jiného výchovného ústavu a ten systém je dokonale zpracuje. Vyrostou z nich velmi hodnotově ukotvení, kultivovaní lidé. Jediná nevýhoda je, že pak všichni Dánové působí a vypadají stejně, protože ten systém je velmi unifikovaný. Neříkám, že tohle je ta cesta, ale my na rozdíl třeba od Asie máme hrozně nízkou úctu k rodině, ke svým předkům i ke svým protějškům. Jestli jsme v něčem východní, tak právě v tomhle máme takovou východní mentalitu. Proč třeba Rusové tolik lžou? Lžou chronicky od nejvyššího vládního představitele po běžné lidi, protože mají vikingské předky a u vikingů nebo u varjagů bylo předností obelhat soupeře. To byla forma triumfu. Dobře zalhat znamená uspět a já si myslím, že během komunismu jsme museli lhát, museli jsme překroutit pravdu, abychom v tom režimu vůbec přežili. My jsme se celá desetiletí učili lhát pod sovětským patronátem. Tohle máme hodně zabudované a ta neúcta k autoritám a podvratnost Čechů je v nás hrozně zabudovaná. Když žijete v Německu a nesekáte si zahradu, tak za vámi jednoho dne přijde soused a řekne vám, ať si tu zahradu sekáte, protože to tam chtějí mít v ulici pěkné. To je u nás úplně nepředstavitelné. Já neříkám, že to je správně, to jejich Ordnung muss sein, to určitě ne, ale my jsme prostě úplný opak. Děláme všechno na truc, tak, jak se to líbí nám bez ohledu na ostatní. Myslím si, že tahle neurvalost je klíčem k nízké kulturnosti národa.
Na někoho působí kritika, na někoho pochvala. Co si myslíte, že působí na Čechy? Myslím, že jsme trochu zadupaní, bez potřebného sebevědomí. Vracím se k tomu příkladu s neposekaným trávníkem. Když řeknete sousedovi v Česku, že byste byl rád, aby si ho posekal, že to tam chcete mít pěkné, myslím, že vás spíš nebude mít rád, než aby se do toho dal. Takže spíš ta pochvala?
Tak pochvala funguje asi na každého na světě, ale myslím, že spíš funguje naděje. Když řeknete člověku benefity a nastavíte variantu, která je pro něj výhodná – a my Češi jsme pragmatici, do určité míry oportunisti – jemu se to rozloží a třeba to svoje chování přehodnotí nebo změní. Já lidem říkám, že my Češi máme naději, že opravdu můžeme být inspirativní v mnoha oborech, že nejsme ta malá země, že jsme střední země a že jsme v mnoha věcech výjimeční. Myslím si, že člověk pak může posunout to paradigma, jak vnímá svět pozitivním způsobem, že to na něj nemůže mít špatný vliv. To znamená nestrašit, neříkat mu: Když to nebudeš dělat, tak budeme nejhorší. To podle mě není správně, spíš naopak říkat: Když to budeš dělat, tak budeme dobří. Obrátit to do té naděje, lidi potřebují naději. Hrozně dlouho tu poslouchali, že je tady všechno v hajzlu, ale to není cesta strašit lidi. Oni se ještě víc uzavřou do své sociální bubliny, zamknou se doma a utečou na ty chaty jako za socialismu. To není řešení. Řešením je říct, že to může být fakt dobrý. Máme obrovský potenciál. Jenom je třeba aspoň trošku začít něco systematicky dělat. A fakt stačí trošku. Není to o tom, že teď všichni vyběhneme a stanou se z nás japonští „salarymani“, kteří budou pracovat od rána do rána.
Japoncům už se teď tolik nedaří, jak ostatně zaznělo na vaší přednášce…
Japonci to přepálili a to prostě není cesta. V Jižní Koreji je extrémní tlak na vzdělání. Obrovská sebevražednost studentů taky není cesta. Spíš pozitivně motivovat, než strašit. Nevyhodím tě, když neuděláš písemku, ale když ji uděláš, dosáhneš na vyšší plat a budeš mít lepší kariéru.
Jste filmař a mě teď napadl film Vlny. Velmi chytrý film s přesahem, velmi důležitý, který probouzí národní hrdost, a to zrovna ve chvíli, kdy se válčí na Ukrajině. Jiří Mádl velmi hezky, a vlastně podobně jako vy, v debatách k filmu říká, že nejsme malí, že jsme sedmá největší země v EU. Je taky jako vy pozitivní, vidí v našem národu potenciál a za to ho obdivuju.
Jirka Mádl je můj kamarád, hrál v mém prvním filmu. Je to klišé, když vám dám sklenici a zeptám se, zda je napůl prázdná, nebo napůl plná. Jakmile ji lidi vidí napůl prázdnou, je to ten skepticismus. Já se snažím sklenici vidět napůl plnou. Té vody je tam hodně, ještě se můžu napít. To je ten mindset. To, že složitá témata pronikají do mainstreamu, to je cesta. To je dobrý počin, to nejde říct, že je špatně. Já za tohle Jirku hrozně chválím a jsem na něj hrozně pyšný, že tohle dělá. Chtělo by to více takových popularizátorů. A nejde to dělat jenom filmem. Je třeba popularizovat ta témata i v literatuře, ve zpravodajství, v kultuře obecně, dá se o nich zpívat, malovat obrazy nebo je popularizovat skrze počítačové hry. Já jsem se naučil dobře anglicky díky střílečkám, díky hře Diablo, ve které se vraždí a jsou tam satanistické symboly. Teda takhle by na to někdo mohl pohlížet, ale já jsem svého angličtináře úplně strčil do kapsy, když přišlo na téma středověk. Já jsem začal anglicky vyjmenovávat tolik zbraní, že on je neznal ani česky. Můj syn hraje hry a díky tomu ve svých 10 letech mluví dobře anglicky. Taky se na to můžu koukat tak, že blbne u počítače a zdegeneruje mu tím mozek. Na všechno se vždycky dá dívat z obou pohledů. Pak může vyjít hra o druhé světové válce a já můžu podobně jako Mádlův film Vlny navnímat problematiku druhé světové války přes nějakou adventuru, kterou konzumuju tak, že něco mačkám, a když přijde máma, tak si bude myslet, že tam něco pařím. Minecraft rozvinul celou generaci dětí. Já jsem díky Minecraftu schopný si naprojektovat svoji zahradu. Hrál jsem Minecraft, postavili jsme tam s kamarády velké město a já jsem se naučil základy urbanistického plánování, jak pracovat s hmotou, jak si představit relativitu věcí v prostoru… Někdo by řekl, že tam stavíte kostičky a zabíjíte čas. Vzděláváme se, ale svéráznou formu.
Plzeňská organizace nvias připravuje celou řadu projektů na školách a hodně pracuje právě s Minecraftem…
Já dělám gamifikaci vzdělání a funguje to velmi dobře. Ty děti najednou poslouchají. To není ta frontální metoda, kdy si tam budu něco kreslit. Oni to vstřebají skrz zážitek. To je nejsilnější. Zážitkový park na téma dějepis vždycky bude násobně zajímavější než frontální metoda.
Mně přijde zajímavé, že jste rozkročený do tolika oborů. Film, reklama, sci-fi román, online karetní hra, inovace a nové technologie…věnujete se hrozně moc věcem.
Kreativita je matérie jako hmota, ať z toho uhnětu film nebo písničku, pořád je to jedna hmota. Ty principy jsou všude stejné. A ten spojující rámec je storytelling, příběhy. Jestli vyprávím příběhy u ohně, píšu scénáře, točím reklamu, dělám hru, písničku, píšu knížku nebo stavím kámen, to je všechno nějaký příběh. A je to nejvíc o těch příbězích, protože přestávají fungovat ty marketingové věci, reklama už není taková ta hard-selling reklama, lidi už si vypěstovali odolnost a jestli se dostanete k srdci člověka, tak jedině přes příběh. To je podle mě jediný univerzální princip, kterým zaujmete každého. Příběhy mají všichni rádi, všichni žijeme příběhy. To, že jsme dneska přišli na meetup a že půjdeme spát, je taky příběh.
Fotky byly pořízeny na meetupu s Jakubem Hussarem v listopadu 2024 v prostorách Moving Station v Plzni.
