Středisko volného času RADOVÁNEK se již 45 let věnuje zájmovému vzdělávání v Plzeňském kraji a dlouhodobě patří mezi jeho lídry. Sídlí v Pallově ulici v Plzni, kde činnost zájmového vzdělávání začala před 75 lety. Pracovišť má v regionu šestnáct, devět v Plzni a další v Kaznějově, Manětíně, Nečtinech, Kozolupech, Dolní Bělé a Štěnovicích. Co všechno RADOVÁNEK nabízí, čemu se věnuje i jak pracuje s mladými talenty, prozradila v rozhovoru jeho dlouholetá ředitelka Eva Tischlerová (na snímku uprostřed).
V Plzeňském kraji asi není mnoho rodičů, kteří by neznali Středisko volného času RADOVÁNEK. Mohla byste ho pro ty ostatní představit a prozradit, co všechno děláte?
U nás si najde každý nějakou aktivitu. Zájmové vzdělávání se uskutečňuje několika formami. Pravidelnou zájmovou, výchovnou, rekreační nebo vzdělávací činností, organizujeme tábory, věnujeme se osvětové činností pro děti, žáky a studenty, poskytujeme jim potřebné informace a uskutečňujeme také činnosti vedoucí k prevenci rizikového chování a výchově k dobrovolnictví. Pro školy a školská zařízení organizujeme vzdělávací programy navazující na rámcové vzdělávací programy škol.
Kdy vlastně RADOVÁNEK vznikl a kdy jste se ujala jeho vedení?
Dnešní Středisko volného času RADOVÁNEK vzniklo na Plzni-Severu v roce 1980, tedy před 45 lety. Asi vás bude zajímat, jak jsme se ocitli v Plzni. V roce 2014, kdy v konkurzu na pozici ředitele nebyl nikdo potvrzen, Odbor školství, mládeže a sportu Plzeňského kraje rozhodl, že by spojil SVČ v Plzni a RADOVÁNEK Plzeň-sever. Na pozici ředitelky dosadil mě. My jsme tedy vlastně trošičku rozbili to původní zařízení, které tady před námi bylo. Byla to organizace pro zájmové vzdělávání, která se jmenovala Středisko volného času dětí a mládeže Plzeň. RADOVÁNEK expandoval do Plzně a já o tento název nechtěla přijít. Odbor školství mládeže a sportu mi vyhověl, aby se název obohatil o RADOVÁNEK, a tak jsme spojili názvy Středisko volného času a přidali RADOVÁNEK. Tak vznikl RADOVÁNEK v Plzni.
Letos slavíte 45 let od svého založení, že?
Ano, je to tak a budeme se snažit provázat naše aktivity napříč Plzeňským krajem. Jsem velice ráda, že mohu spolupracovat s různými aktéry ve vzdělávání, školami a školskými zařízeními, protože si myslím, že síťování, participace a spolupráce napříč regionem právě v oblasti formálního i neformálního vzdělávání je práce velice důležitá pro podporu a komplexní rozvoj dětí a mládeže. V regionu máme 16 budov a ještě 21 pronajatých učeben a tělocvičen v základních a středních školách. Bez nich by RADOVÁNEK nemohl vůbec fungovat, protože máme 420 kroužků a v současné době na přihláškách 4625 účastníků. Jsem velice pyšná, že se k nám děti a mládež vracejí a že rodiče využívají možnost, že napříč regionem mohou chodit do různých kroužků v různých oblastech i oborech. Stává se, že některé dítě chodí třeba na tři naše pracoviště a má vyplněné i čtyři nebo pět přihlášek, proto je počet všech účastníků rozdílný s unikátním účastníkem. Kapacita kroužků našeho zájmového vzdělávání je 5 500 účastníků.
Takový zájem, to je úžasné!
Máme z takového zájmu u nás všichni velkou radost. Je skvělé, že si rodiče uvědomují, že mají dítě v bezpečném a motivujícím prostředí. Myslím si, že v dnešní době děti málo sportují a málo se rozvíjí po stránce fyzické. Přibývá hodně dětí obézních, mají problémy s páteří i psychikou. Máme také, jak já říkávám, nervózní děti, které ztrácí pozornost a soustředěnost, což je velice špatné. Tyto děti mají problémy ve školách a mají špatné výsledky. Je dobře, že chodí na aktivity do různých organizací. Ať jsou to neziskové organizace, sportovní kluby, v oblasti zájmového vzdělávání domy dětí a mládeže a střediska volného času, ale i každá družina, kam dítě chodí po škole, je výborným řešením. Jsem ráda, že se děti rozvíjejí, zvyšují si osobnostní potenciál a pracují na svém sebevědomí i sebehodnocení. Účastí v zájmovém vzdělávání mají aktivní well-being. Je jisté, že v jednadvacátém století, kdy je kolem nás hodně techniky a technologií, narůstá agrese ve společnosti, je mezi lidmi vnitřní neklid. To není vůbec jednoduché. Důležité je s dětmi o to více komunikovat, vysvětlovat jim vše intenzivněji, učit je a podporovat. Jsem přesvědčena, že to rodiče chápou a děti podporují, že učitelé a pedagogové se snaží jít cestou, aby jim byli kamarády a průvodci ve vzdělávání a využívání aktivního volného času. Mohu říci, že se setkávám s pozitivně smýšlejícími rodiči, kteří své děti podporují, aby navštěvovaly odpolední aktivity, sportovaly, setkávaly se s odborníky, protože si myslím, že to je může posunout v pohledu na sebe sama, ale také jim ukáže směr jejich volby do dalšího života. Zdravá výchova a vzdělávání učí děti tvořivosti a rozvoji. A od toho už je jen krůček k tomu, aby se specificky organizovaly a nějakým způsobem si zvyšovaly svůj osobnostní potenciál a své portfolio. Je důležitá podpora kariérového růstu i rozvoj nadání a talentu. Jednoznačně, je nutný individuální přístup ve vzdělávání ke každému.
Vy ale fungujete i jako centrum mezigeneračního setkávání, pracujete tedy se všemi věkovými skupinami, je to tak?
Naprosto správně. Jsme tu i proto, abychom byli společensky odpovědní a abychom učili jednotlivce i celé rodiny. Jak jsem již zmínila, RADOVÁNEK nabízí asi 420 kroužků. Snažíme se mít pro každého nějakou aktivitu, a to od prenatálního období, tedy pro nastávajíci maminky. Máme aktivity pro těhotné maminky, pro maminky a děti, pro tatínky a jejich syny, pro babičky a jejich vnoučátka, zkrátka pro všechny věkové kategorie. Pracujeme se studenty, kteří participují v našich programech, a také jim zajišťujeme praxe u nás napříč organizací. Třeba dnes dopoledne tady probíhá cvičení babiček, ale i odpoledne přijdou babičky, maminky a děti společně na keramiku. Připravujeme projekty, které spojují jak generace, tak i celé rodiny, a já se snažím o to, aby rodiče pochopili, co je pro jejich děti zdravé a užitečné, aby prospívaly ve školách, a aby se zájmové vzdělávání stalo pro mnohé z nich nepostradatelné.
Doba se mění, děti se mění. Jsou nějaké aktivity, kterým se věnujete už od začátku?
Mám radost, že spousta aktivit přetrvala z roku 1980. Poznala jsem za tu dobu velkou spoustu lidí a vždycky to byli lidé otevření, kteří prostě chtěli dětem rozdávat radost, ale hlavně je chtěli někam posouvat ve vzdělávání a předávat jim cenné informace, zkušeností i odbornosti. V roce 1980 za mnou přišla parta plastikových a leteckých modelářů, že by s námi chtěli spolupracovat. Od té doby máme v Radovánku jak v Plzni, tak v Kaznějově plastikové modelářství. V budově na Klatovské třídě v Plzni před asi tak padesáti lety vznikla Stanice mladých techniků a my dodnes máme lodní, letecké a plastikové modeláře, kterým je dnes 70 let a více. Stále vzpomínají na začátky a spoustu dětí a mládež, kterým se věnovali. Já osobně jsem zaměřená na estetiku, jsem keramička a výtvarnice. Učila jsme děti, které jsou dnes babičkami nebo maminkami. Já už vlastně začínám asi čtvrtou generaci a z našich účastníků zájmového vzdělávání mám velkou radost. Spousta z nich je tady se mnou od úplného začátku, takže děti, které chodily ke mně na kroužky, jsou dnes mojí externí pedagogové a mnozí z nich i interní. Na tyhle kroužky jsem pyšná. Máme i spoustu novinek. Letos velké výročí oslaví Storm Ballet studio Petra Čejky, které je tady už 35 let. Petr rozšířil základnu Storm Balletu na více než 160 účastníků a tyto děti mají nakročeno do různých divadel do baletních scén. Pedagogové neučí jen estetiku pohybu baletu, tam je i společenská úroveň a propojení mysli a fyzického pohybu. Na Storm Ballet jsem neskutečně pyšná, protože vyhrává veškeré prestižní soutěže napříč krajem, Českou republikou, Evropou, ale i světem. Získali prestižní ceny v Americe, ve Španělsku a dalších zemích. Letos přivezli čtyři zlaté medaile z mistrovství ČR a postoupili na světový pohár do Francie. Storm Ballet už je dneska taková plzeňská legenda a myslím si, že napříč republikou nemá konkurenci. Jsem také potěšena, že žáci středních škol, kteří u nás navštěvují různé technické a přírodovědné kroužky, mohou dělat něco navíc při studiu, zabývat se například chemií, astronomií, matematikou, fyzikou, elektrotechnikou či robotikou, to je skvělé. Jejich individuální projekty a nadšení, to je náboj pro další děti, kterým jsou tito nadaní žáci velkým vzorem a autoritou. Zmínila bych například Jakuba Štěpánka, který s námi začal spolupracovat jako chlapec, chodil do osmiletého gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni. Dneska je z něj inženýr, absolvent Fakulty chemicko-technologické v Praze a stále studuje. Vzdělání a získané informace si nenechává jenom pro sebe, ale snaží se napříč Plzeňským krajem zapojovat do různých projektů a nespolupracuje jen s námi, ale i s Regionální rozvojovou agenturou Plzeňského kraje a podporuje i projekt GoHigher, do kterého se zapojil a se kterým spolupracujeme i my. Je skvělé, že s námi a Nadací Unipetrol dělá Báječné dny s chemií, což jsou projekty, jejichž cílem je, aby si děti uvědomily, že chemie není jen věda, ale že přináší užitek a radost, aby se žáci na základních školách naučili mít matematiku, fyziku a chemii rádi, našli v ní zalíbení a studovali tyto obory pro budoucí využití ve svých profesích. Je velice málo učitelů, kteří chtějí učit chemii na základních a středních školách a ubývá chemiků, fyziků a matematiků, kteří děti dokážou učit tak, aby se tyto předměty staly oblíbenými. Potřebujeme, aby tito učitelé nebyli jen učiteli, ale aby byli průvodci ve vzdělávání, aby děti uměli nadchnout, dostatečně motivovat a předávali znalosti a zkušenosti tak, aby děti tyto předměty měly rády a ve svém kariérním růstu je naplňovaly pro budoucnost ve svých profesích.
Zmínila jste projekt GoHigher, který je zaměřený na práci s mladými talenty. Můžete práci s nadanými více popsat?
Jsem zastánce provázání formálního a neformálního vzdělávání. Když je například nějaké dítě ve škole už od útlého věku velice nadané až fenomenální, má výborné známky, tak chceme, aby mu i RADOVÁNEK otevřel dveře a dál ho rozvíjel v oblastech a oborech, které ho ve škole nadchly a motivují ho k dalšímu růstu. My jim dáváme takovou, jak říkám, třešničku na dortu tím, že pro ně připravujeme odpolední aktivity, aby třeba na osobních projektech mohly pracovat u nás. Velice individuálním přístupem se jim věnujeme a poskytujeme další nadstandardní vzdělávání za účasti odborníků. Proto spolupracujeme s mnoha různými školami tady v Plzni. Studenti a žáci se u nás rozvíjí v dalších možnostech, mohou bádat, provádět výzkum v oblasti techniky a přírodních věd. To, co se naučí ve škole v matematice, fyzice nebo chemii, dále rozvíjí při vytvoření vlastních projektů a uměleckých i odborných děl. Tím, že je podporujeme, jim pomáháme se dostat na prestižní úroveň v různých soutěžích, které vyhlašuje nejen Plzeňský kraj, ať je to Řemeslo má zlaté dno nebo Technická olympiáda. Já si hrozně moc vážím toho, že žijeme v Plzeňském kraji, který je podle mého ohromně nakloněn rozvoji vzdělávání napříč generacemi. Odbor školství dbá na to, aby mateřské, základní, umělecké a střední školy, ale i vysokoškolsky vzdělaní lidé dostali zelenou a mohli tvořit a rozvíjet se. A právě tomu pomáhá i neformální a zájmové vzdělávání. Před třemi roky vzniknul projekt JETOTU. Už jsme udělali tři ročníky téhle velké akce na náměstí Republiky v Plzni, kdy vždycky vznikne velké městečko, kam zveme i naše spolupracovníky ve vzdělávání, jako je Národní institut dalšího vzdělávání, Krajské centrum vzdělávání, Europe Direct Klatovy i Regionální rozvojová agentura Plzeňského kraje. Spolupracujeme i se SŠ napříč Plzeňským krajem.
„Úroveň technologií je u nás rozhodně konkurenceschopná. Jediné, co my neumíme dobře, je propagace.“
Projekt JETOTU je velká akce, účastní se jí plno aktérů a její koordinace není snadná. Co si z její organizace odnášíte, jaké jsou závěry?
Jeho loňský třetí ročník ukázal cestu, kterou se v regionu všichni aktéři vzdělávání vydáváme. Rodičům, ale i učitelům jsme ukázali, jak je důležité propojit neformální a zájmové vzdělávání s výukou na základních a středních školách. Propojit se i s firmami a podnikatelskou sférou, rozvíjet kariérní růst od útlého věku a naučit rodiče a děti myslet tak, že vlastně všechno, co se děti učí, ať v rámci formálního, nebo neformální vzdělávání, je pro jejich šťastnou budoucnost. Chtěla bych, aby si rodiče uvědomili, že školy jsou potřebné a vzdělávání je komplexní v Plzeňském kraji i v celém Česku. Měli by se zamyslet i nad tím, že učitelé jsou v životě dítěte důležití. Ať je to učitel, pedagog nebo ředitel jakékoliv školy nebo školského zařízení, tak všichni chceme, aby děti ustály rozvoj pro budoucnost, která nebude jednoduchá. Každé z dětí bude muset být vzdělané ve více oborech a činnostech, aby ustálo změny v technologiích a digitalizaci. Při spolupráci s umělou inteligencí, která ať chceme, nebo nechceme, už tady je, a my se k tomu budeme muset postavit tak, abychom to s ní zvládli a aby pro nás byla pomocníkem ne naopak.
Pořádáte také „olympiády“, tedy předmětové soutěže, které vyhlašuje MŠMT, je to tak?
Ano, už několik let. Jsem moc ráda, že se můžeme v našich prostorách potkávat s různými talentovanými dětmi, učiteli i odborníky, se kterými potom dále pracuje Plzeňský kraj. Pro vítěze krajského finále v Plzni a České republiky pořádá Plzeňský kraj kemp, kterého se účastní talentovaní a nadaní. My pořádáme vzdělávací soustředění a letní tábory a kempy, kde zhodnocujeme nabyté informace v průběhu školního roku a pracujeme s dětmi velice individuálně. Myslím si, že jsme v Radovánku výjimeční i v tom, že se snažíme podporovat rozvoj talentu a nadání a individuálně vzděláváme děti. V momentě, kdy zjistíme, že děti, které se k nám přihlásí na kroužky, mají mimořádný talent, a to se nedá přehlédnout, protože tyto děti jsou jiné a vybočují, tak se na ně zaměříme a nad rámec kroužků se jim věnujeme ještě intenzivněji s individuálním programem. Ať chodí na gymnastiku, různé taneční formace, balet nebo na elektrotechnické či robotické kroužky, modelářství nebo jazyky. Myslím si, že se nám to hodně vyplácí, protože tyto děti nám zůstávají. Zapojí se do celorepublikových soutěží a vždycky mají výsledky. Musím se smát, protože my už těch pohárů máme po pracovištích tolik, že už je skutečně nemáme ani kam dávat a obzvlášť ty veliké poháry občas přistanou i u mě v kanceláři. Individuální přístup je za mě důležitý pro rozvoj těchto dětí a pro další zapojení v životě a výběr budoucích profesí.
Řekla byste, že právě individuální přístup je v Plzeňském kraji výjimečnější než v jiných regionech?
Řekla bych, že rozhodně ano. Plzeňský kraj a Odbor školství, mládeže a sportu velice podporuje žáky v technických dovednostech, robotice, v rozvoji řemesel, ale i ostatních oborech. Snaží se podporovat ty, kteří chtějí od vzdělávání více a chtějí se dále rozvíjet. Spolupracujeme se vzdělávacími organizacemi. Jsme zařazeni v krajské i národní síti podpory nadání a spolupracujeme ve spoustě projektů i v různých platformách. Velice moc bych chtěla pochválit pracoviště Národního pedagogického institutu v Plzni, protože paní ředitelka Pavla Chocholová i její kolegyně Zdeňka Chocholoušková nebo Helena Marie Adjal se snaží hovořit o rozvoji talentu a nadání, připravují pedagogy i učitele na to, jak pracovat individuálně s talentem a nadáním. Je i spousta aktivit, které se jako příklady dobré praxe používají a medializují. Napříč Plzeňským krajem se hodně mluví o podpoře a rozvoji nadání. Individuální přístup k dětem a mládeži je již aktuální na mnoha školách od mateřských škol po univerzitu. Já jsem se tím začala zabývat již v roce 1993, kdy jsem jezdila do Talent centra do Prahy, kde jsme se bavili o tom, jak vlastně rozpoznat nadané a talentované dítě, zda je k tomu nutná pedagogicko-psychologická poradna či nikoli. Jak komunikovat s rodiči nadaných žáků a jak je podporovat a rozvíjet. Nadanými se zabývám dodnes a ráda se těmito dětmi i mládeži obklopuji. Pohlížím na ně s velkou úctou a pokorou. Moji kolegové, kteří vedou kroužky, ještě nad rámec své práce pracují s dětmi v dalších dnech i hodinách a věnují se jim individuálně. Doplňují nácviky v tanečních kroužcích nebo gymnastice. Podporují je a připravují do soutěží. Věnují jim velký kus dalšího času, ale výsledky jsou viditelné. Tak je tomu v našich 13 oblastech zájmového vzdělávání ve všech oborech. Vždy, když vyhodnotíme, že dítě je mimořádné nebo je tak nadané, že může více než ostatní, tak se mu pedagog začne věnovat více. Na druhou stranu takto pracujeme i s pomalejšími dětmi, kdy se snažíme, aby dosáhly na standardní výkony a také zažili úspěch a radost ze svých výkonů.
Je podle vás nutná pomoc ze strany pedagogicko-psychologické poradny?
Myslím si, že rozhodně ano, když dítě má nějaké speciální vzdělávací potřeby a když jsou potřebná nebo doporučená nějaká podpůrná opatření. Když je dítě specifikováno v prvním stupni podpůrných opatření, není nutné zapojovat PPP. Zde i my poznáme, že je nadané a talentované. Pak je dobré se mu už od útlého věku skutečně věnovat a rozvíjet ho. Cítím to tak, protože sedím ve spoustě různých komisí i při MŠMT, kde se pokouším také mluvit do strategií a koncepcí jak zájmového vzdělávání, tak koncepcí pro mládež a podobně. V Plzeňském kraji jsme ojedinělí. Cíleně se snažíme s dětmi hodně pracovat a myslím, že není napříč republikou mnoho středisek volného času a domů dětí a mládeže, která by tuto individuální práci s nadanými dělaly a sledovaly. Tady v regionu to navíc nejsme jenom my, ale i ty větší domy dětí a mládeže, jako jsou třeba Rokycany, Klatovy, Domažlice, ale i Tachov, který to nemá v oblasti bývalých Sudet vůbec jednoduché. Ale i přesto se tam snaží nacházet talenty a nadané a pracují s nimi. Plzeňský kraj je kolébkou nadání a přála bych celému Česku, aby se všechny kraje tímto více zabývaly, protože si myslím, že děti si to hodně zaslouží a že právě nadané a talentované děti, které budou mít ten správný směr a správnou sebereflexi, jsou naše budoucnost. Vždycky říkám, že člověk, aby dokázal tvořit a dobře se vzdělávat, si musí vytvořit svoje osobnostní portfolio a nastavit svůj osobnostní rozvoj. Aby měl rád své okolí, musí mít rád především sám sebe a věřit si. Vždycky dětem říkám, že není důležité zvítězit, ale že i když udělám blbost, tak je dobré tu chybu napravit a posunout se dál a už ty chyby nedělat. Každá chyba nás dostává do jiných dimenzí a vlastně nás nastaví se učit novým věcem i novým postojům.
Říkáte, že pedagogicko-psychologická poradna není vždycky úplně nutná, pokud tedy dítě nemá nějaké speciální potřeby. Jak tedy poznáte talentované dítě, pokud na to lze jednoduše odpovědět?
My vždycky s kolegy říkáme, že nadané, talentované dítě na nás „křičí“. Oni jsou jiní, většinou jsou to introverti. Stává se nám, že je takové dítě nespokojené, že je v kolektivu kroužku, a dává nám impulzy. Opravdu hodně našich kolegů už rozpozná, že se jedná o nadané a talentované dítě, protože i rodič řekne, my už nevíme, co mu dát, nestačíme mu v tom, co by chtěl. Stalo se, že kolega v technickém kroužku zjistil, že tam má kluka, který by prostě rád pomáhal nebo vymýšlel. Upoutává na sebe pozornost, je nutné ho individuálně vytěžovat a připravit mu individuální program. A my mu dáváme příležitost, ať je to tanec, nebo cokoliv jiného. Nadané dítě to ukazuje svou improvizací, svým rychlým rozvojem, rychlejším než u ostatních dětí. Nemusí se tolik učit, prostě je to v něm a je to na něm vidět. My ty děti posouváme dál, protože jim dáváme příležitost participovat jak v činnosti, tak individuálních možnostech a příležitostech. Není to tak, že bychom ho úplně preferovali, ale dáváme mu možnost, aby nám pomáhalo s ostatními, aby ten svůj talent, to nadání využilo k tomu, aby se mohli i ostatní daleko rychleji rozvíjet. Talentovaní a nadaní působí jako přirozený vzor a stimulátor, přirozená autorita mnohdy i pro vrstevníka. Naše podpora je například také v tom, že mu poskytneme vlastní prostory a řekneme mu, že si může přijít tvořit a pracovat na svém projektu nebo tvoření či vlastním tréningu. Kdykoliv potřebuje. Umíme pracovat s nadanými a talentovanými a vážíme si toho. Myslím si, že jako jedni z mála je i vykazujeme napříč republikou, o čemž svědčí i celostátní porada ředitelů, kde Plzeňský kraj vykázal nejvíc nadaných a talentovaných právě díky nám a ostatním kolegům, kteří o těch nadaných víme a podporujeme je. Rozvíjíme je individuálně a dáváme jim hlavně příležitosti, a to tak, že s nimi jednáme jako s rovnocennými partnery a snažíme se, aby předávali svoje zkušenosti, talent a nadání i ostatním dětem. Zjišťujeme, že nám v tom pomáhají i rodiče, kteří se také ochotně zapojují do vzdělávání.
Občas slyším názory, že mezi dětmi upadá zájem o přírodní vědy a techniku. Je to pravda? Jsou vlastně dnešní děti jiné? Mají jiné zájmy, baví je jiné věci než předešlou generaci?
Možná na tom něco pravdy bude. Na technické obory chodí čím dál tím méně žáků. Já si myslím, že to je celorepubliková chyba, že dnešní učitelé neumí děti nadchnout, neumí jim dělat průvodce a fyziku, matiku a chemii na škole ukázat jako zábavnou. Myslím, že ve školství obecně chybí hodně interaktivnosti, že to není jenom o tom, aby se děti naučily od stránky 2 do stránky 4. Není to o tom, aby se nabiflovaly vzorečky, chtělo by to ukázat jim ve škole víc pokusů a víc zajímavostí. Ukázat jim v hodinách, jak vypadá klikový mechanismus nebo nakloněná rovina tak, aby si to děti samy vyrobily, posoudily parametry a samy vyhodnotily, kde udělaly chyby a kde co špatně nastavily. V matematice více samostatných projektů a věcí například z mechaniky – co je to zatížit na tlak, na tah a na střih, dát jim tam trochu mechaniky, v matematice zabrousit i do elektrotechnik a robotiky. Chtělo by to vysvětlit, že vlastně všechno v životě je matematika, chemie a fyzika, že to jsou zkrátka vědy, se kterými se potkáváme denně. Na každou hodinu by měl mít učitel připraveného něco zajímavého, něco, co je zvedne ze židlí v učebnách a co si budou chtít zkoušet i doma, nebo se sami přihlásí, že by se tohle chtěly učit i mimo vyučování na nějakém kroužku. Myslím si, že je to i chyba ministerstva, že nevidí, že zábavnou, interaktivní formou se děti dokáží naučit daleko víc než jenom knihami a přitaženými osnovami. V Plzeňském kraji jsou školy, kde ta příležitost je, třeba na školách ve Zbirohu nebo v Holoubkově, kde se věnují i metakognitivnímu vzdělávání. Je spoustu učitelů, kteří to umí, ale je příliš málo takových škol. Myslím, že se hodně změnilo i na Západočeské univerzitě v Plzni a ti, kteří tam vyučují, si to dobře uvědomují. Vím, že se teď studenti hodně učí i v praxi a uvědomují si, že interaktivnost je důležitá. Ale pokud se nezmění myšlení nás pedagogů a učitelů, těžko budeme nacházet žáky, kteří budou chtít dělat obory, jako je fyzika, chemie a matika s radostí a nasazením a budou je chtít studovat. Je jednadvacáté století a bylo by dobré, aby si děti uvědomily, že je důležité tyhle obory studovat. Někdy se setkávám se studenty pedagogické fakulty, kteří říkají, že chtějí skutečně učit a chtějí učit proto, aby mohli působit na děti a předat jim nějakou hodnotu. Už začínají myslet interaktivně, chodí k nám na praxe a já vím, že to je dobře, že to budou správní učitelé. Pak ale třeba přijde studentka a ptá se, jestli by u nás mohla udělat praxi, ale učit nechce. Prozradí, že studuje jenom proto, aby měla vysokoškolské vzdělání. Myslím si, že by zájemci o studium na pedagogických fakultách měli absolvovat nějaké motivační rozhovory nebo testy, aby už tam bylo vidět, že to je ten učitel, který chce děti dál rozvíjet. Asi by bylo dobré se zamyslet nad tím jak zvýšit společenskou prestiž tohoto povolání. Já nevím, jak to udělat, ale asi se něco bude muset změnit, abychom děti podchytili a měli v zásobě učitele fyziky, chemie a matiky, protože teď to tak není.
Přemýšlím, zda není čím dál náročnější být pedagogem. Děti si seženou jakoukoliv informaci online, na Youtube najdou návody na cokoliv, anglicky mluví často líp než sami učitelé, s technikou také mnohdy umějí lépe než dospělí. Není to pro obě strany občas frustrující?
Ani pro mě, ani pro mé kolegy to frustrující není, ba naopak je to výzva. Někdy je to i velká zábava a podnět k zamyšlení. Ovšem já bych pro mé pedagogy dýchala, jsou to skvělí partneři ve vzdělávání, jsou osobití, přátelští a velice zkušení. Mají ohromný potenciál a stále se vzdělávají. Mně se asi před pěti lety jedna paní redaktorka zeptala, jaký mám pohled na dnešní generaci a jestli já, když už pracuji ve školství tolik let, vnímám, že jsou děti jiné, než byly ty, které jsem měla třeba v tom roce 1980. A já jsem jí odpověděla, že ne. Děti jsou pořád stejné, ale mají jiné příležitosti a uznávají jiné hodnoty, to je pravda. Již malé dítě umí absolutně bez zaváhání a v obrovské rychlosti ovládat mobilní telefon či tablet. Najde cokoli. Vzpomínám na kolegyni a kamarádku z Nového Jičína Věrku Janíkovou, která řekla pozoruhodnou věc. Děti i rodiče jsou stejní, ale svět se tak rychle mění, že ani ten rodič, ani to dítě si to vůbec neuvědomují. Představte si, že tatínek jde s dítětem po ulici. Jdou vedle sebe a tatínek říká: „Podívej se, tady za tou výlohou je nádherné auto a tady velká stavebnice lega. Co si vybereš? Chceš veliké auto, které samo jezdí, nebo chceš lego, ze kterého si postavíš nějakého dokonalého robota?“ Chlapeček zvedne hlavu, podívá se na tatínka a řekne mu: „Tatínku, já nechci tohle drahé auto, ani to velké lego. Já bych chtěl, abys mi podal ruku a povídali jsme si.“ A to je ten mezigenerační rozdíl. Dřív rodiče víc byli s dětmi a dávali jim jednoduché dárky a o to více svého času a lásky. Dneska s nimi nemluví a dávají jim drahé dárky. Čili je úplně jiná doba a já si jako babička, která má sedm vnoučat, vždycky říkám, co já jim koupím, co jim dám, ty děti mají dneska naprosto všechno. Myslím, že na nás je, abychom jim předávali zkušenosti, abychom s nimi hovořili, abychom na ně byli milí. Ty děti skutečně nejsou jiné. Já bych řekla, že tím, že mají daleko větší možnosti než my, bychom je my dospělí měli brát více jako parťáky a víc jim naslouchat. Někdy, když mluvím se studenty nebo žáky, tak mě překvapí, ať jsou to holky, nebo kluci, svým uvažováním, flexibilitou a úporností být viděn a být pochopen a uznáván. My si musíme přiznat, že se od nich dokážeme i učit, že oni tím, kde žijí a jaké mají možnosti, tak i jinak přemýšlí a jsou daleko vnímavější, než jsme byli my jako děti. Prostě ať chceme, nebo nechceme, oni si najdou strašnou spoustu informací a my nesmíme dopustit, aby si děti myslely, že jsou chytřejší než my, ale naopak abychom my vnímali, že každá informace z naší strany vůči nim a informace od nich k nám se musí doplňovat a vzájemně provazovat, abychom je pochopili, abychom se pochopili navzájem. Pokud k mladé generaci budeme přistupovat tak, že jí věříme a umíme jí naslouchat, tak si myslím, že i v tom školství to bude dobré. Někdy se stane, že učitel řekne, hele, já jsem učitel, já jsem vystudoval, ty jsi žák, takže když já řeknu, že je to zelené, tak je to zelené, ale není to tak vždycky. Musíme jim dát volbu, musíme jim dovolit, aby přijali to, že my jsme ti pedagogové, kteří je vedeme. Myslím si, že jim pořád máme co dát a že to děláme rádi a s nadšením.
Středisko volného času RADOVÁNEK je příspěvková organizace Plzeňského kraje pro zájmové vzdělávání pro děti, žáky, studenty nebo pedagogické pracovníky a další. RADOVÁNEK sídlí v bývalém Domě pionýrů a mládeže, který se pro zájmové vzdělávání otevřel před pětasedmdesáti lety a nějakou aktivitu si v něm najde každý. Zájmové vzdělávání se uskutečňuje několika formami.
Pravidelnou zájmovou, výchovnou, rekreační nebo vzdělávací činností, příležitostnou zájmovou činností, táborovou činností a další obdobnou činností, osvětovou činností včetně shromažďování a poskytování informací pro děti, žáky a studenty, popřípadě i další osoby. SVČ uskutečňuje také činnosti vedoucí k prevenci rizikového chování a výchově k dobrovolnictví. Pro školy a školská zařízení uskutečňuje vzdělávací programy navazující na rámcové vzdělávací programy škol.
„Jsme kulturní, společenská a vzdělávací organizace, která učí účastníky zájmového vzdělávání všech věkových kategorií aktivně využívat svůj volný čas, rozvíjet svůj život a zájem o oblíbené činnosti s využitím talentu. Získávat nové poznatky, zkušenosti, dovednosti i návyky, to je příkladné do života. Dáváme příležitost realizovat se v kolektivu ostatních účastníků, popřípadě se umět adaptovat v různém typu kolektivu a prostředí. Pracujeme také se skupinami dětí a žáků talentovaných, mimořádně nadaných, dětmi a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, minoritami i účastníky ze znevýhodněného sociokulturního prostředí,“ uvedla ředitelka SVČ RADOVÁNEK Eva Tischlerová
