Lidé, technologie a byznys – kombinace, která nejlépe vystihuje to, čemu se Marvan Shamma, ředitel projektově orientované školy a lídr v oblasti inovací, věnuje. Rodák z Bagdádu se ve 12 letech přestěhoval do Evropy, kde zápasil s kulturními a společenskými výzvami. V roce 2005, kdy to ještě nebylo tak cool, vystudoval umělou inteligenci na Západočeské univerzitě v Plzni. Následně absolvoval Change Management & Digital Transformations na švédském Hyper Islandu. Tam strávil dva roky a zjišťoval, co je to kreativita. V posledních letech se věnuje inovacím ve vzdělávání a způsobům, jak v dětech objevovat a rozvíjet jejich talent. V rámci našeho březnového meetupu znovuobjevoval kreativitu ve členech inovačního ekosystému Plzeňského kraje.
Marvane, náš workshop byl věnovaný kreativitě, která je za mě velmi důležitá. Miluju kreativní lidi a myslím si, že jsou potřeba, ale zároveň přemýšlím nad tím, zda ve všech pozicích a za všech okolností potřebujeme, aby lidé byli kreativní. Není někdy zkrátka třeba jen splnit zadaný úkol a neklást zbytečné otázky? Myslím v konkrétních odvětvích, které z podstaty kreativní není. Narážím i na to, že občas slýchávám, že mladá generace se hodně ptá, než se pustí do práce. Co si o tom myslíte?
Zajímavá otázka, přemýšlím, jakým směrem se vydat. Kreativita jako proces je samozřejmě vždycky pozitivní. Upřímně, bez ní bychom nikdy nic nevymysleli. Otázkou je, co je „moc kreativní“, jestli opravdu existuje taková hrana. Myslím si, že když bychom se bavili třeba o mezigeneračním srovnání, o generaci Z, která je obecně opravdu jiná oproti mileniálům…Všude jsou lidé, kteří se na ně dívají, že jim nerozumí, protože skutečně vyrůstali v úplně jiných podmínkách, byť je to třeba někdo z rodiny. Nicméně já bych to vždy zarámoval nějakým jasně daným rámcem. Máme procesy, rámec je čas, rámec je výstup. Když máte lidi, kteří se vždycky ptají proč, tak spíš pátrejte po tom, proč se ptají, co je děsí a proč. Možná se bojí udělat chybu, a tak se nás zeptají desetkrát a tím vlastně blokují sebe, vás, kohokoliv v týmu. Proto bych je zastavil a řekl bych jim, hele, pojďme udělat první verzi, ve startupovém slovníku se tomu říká „shaping“. Shape it and ship it. Musíte to „poslat na trh“ a sbírat feedback, takže moje řešení by bylo, ať mi to pošlou, sedneme na to a posuneme to. Chtěl bych vidět první verzi, o které se pak pobavíme, dáme si feedback, což je další téma, které na našem dnešním workshopu vůbec nezaznělo, protože je obrovské a hrozně důležité. Lidi se bojí dostat feedback na svoji práci, žijí ve své bublině a nejvíc se bojí negativního hodnocení. Generace Z vyrostla v době, kdy je všude kolem dokonalost. Lidi na sítích jsou krásní, hubení, namakaní, prostě úspěšní, mají všechno. Takže tihle mladí, kterým je 20, max 25 let (gen Z je narozena 1995/2000-2010), se bojí dělat cokoliv, kde cítí, že nejsou dokonalí, nebo dostatečně dobří. Jedním ze způsobů, jak to zakrýt, je ptát se pořád proč. Ptát se proč je v pohodě. Abych to zastavil, řeknu, hele, dobrý, tady máš dostatek informací na první iteraci, pojďme do toho, žádný nápad není špatný, žádná otázka není špatná, žádný výstup není špatný. Kdybys nebyl dobrý, tak bys tady neseděl.
Ve své prezentaci jste hovořil o tom, jak je důležité, aby se děti ptaly proč. Všichni si přejeme zvídavé děti, aby se ptaly, aby se nebály ptát, aby vymýšlely, ale po desáté otázce proč už na odpovědi často nemáme energii, čas, ani nervy.
I na to je metoda. Já to dělám se svými dětmi tak, že jim ten míč pošlu zpátky na jejich polovinu. Ptají se proč, protože to pro ně je opravdu zajímavé. Ta dětská hlavička to neví, já jim na to odpovím, ale ve chvíli, kdy cítím, že už je to jenom hra, tak to otočím a zeptám se, proč si myslíš, že to tak je. A oni se normálně zarazí. Minimálně na chvíli přestanou s tím proč a začnou přemýšlet, ale já už mám připravenou odpověď a řeknu ji, zeptám se, co si o tomhle myslí. Tím jim to myšlení rozvíjím. Nevynadám jim, neřeknu jim, aby přestaly, ale svým způsobem, dobrým, je umlčím podobnou otázkou. Nechám je chvíli přemýšlet, což je taky důležité, a to nejen pro děti. To je důležité i v práci. Když za vámi v práci pořád někdo chodí a ptá se proč, tak se férově zeptejte, proč on/a myslí, že to je takhle, ať se na chvíli zamyslí. Říkal jsem to dneska na workshopu a je to fakt, lidi jsou líní a nechtějí přemýšlet, a to ani kreativci. Občas si říkám, jestli to je lenost, že to chtějí hodit na vás. Pak se ptám, zda nad tím přemýšleli. Můj mentor se mě vždycky ptá: What have you done for it? That´s not enough. Go, do your homework and come back to me. (Co jsi pro to udělal? To nestačí. Jdi, udělej svůj domácí úkol a vrať se, předklad autorky).
Napadá mě další téma, a sice že někteří rodiče razí výchovu „žádné limity“. Nás mileniály pořád někdo korigoval, někteří z nás naše děti nechávají stanovovat si hranice samy. Přijde mi, že nějaké rozumné limity potřebujeme všichni, protože jinak jsme prostě ztracení, na tom se shodne většina sociologů. Generace Z to má skvělé a zároveň náročné v tom, že můžou všechno, možností je nekonečno.
Líbí se mi to spojení rozumné limity, protože tak to opravdu je. Lepší taktika pro zdravý vývoj dětí je dát jim na výběr z možností. Zmiňoval jsem své syny a čtení. My jsme domluvení tak, že mi řeknou, zda chtějí ještě dočíst stránku, nebo kapitolu. Nechávám na nich, ať si vyberou ten limit sami. Jakmile ho dosáhnou, jsem nekompromisní, pak je konec. Tohle je pro děti daleko lepší, protože vy v dětech vyvoláváte pocit, že rozhodují, že tvoří tu svoji realitu, ale zároveň mají zdravé limity, které jsou velmi důležité. V naší škole Flow to tak máme. S dětmi hodně tvoříme, ale znají systém, rámec, ve kterém se pohybují. Já vždycky říkám, že výchova je jako hrát sport. Vy víte, že hřiště má takové parametry, hraje se s tímhle míčem, tady je síť a konec. Kdo udělá tohle, tak je faul a končí. Vyhraje ten, který udělá tohle. To je úplně jako v životě. Je to o pravidlech, takže naprosto nesouhlasím s tím, že nejsou hranice, to je pro děti to nejhorší. Psychologicky jsou děti daleko víc ve stresu, když neví, kde mají hranice. Pak neví, co je tzv. Danger Zone. Když ve Starém Římě malovali mapy, tak malovali to, co znali. To, co neznali, označili jako Lion Island, tedy jako území jako lvů, i když tam žádní lvi nebyli. Báli se toho neznámého území. U dětí to je to samé. My nastavujeme limity, aby se cítili opravdu bezpečně. To je jedna věc. Druhá je ta, že když učíte děti nastavovat limity, tak je učíte do budoucna nastavit si vlastně hranice i pro sebe, ať už je to jejich čas nebo prostor. Učíme je nastavovat hranice, proto jsou ty limity strašně důležité. Bez toho já si nedovedu představit ani výchovu, ani vzdělávání.
Když děti učíte nastavovat si limity, vkládáte do nich důvěru, a to za mě funguje i v práci. Když mají lidé zadané úkoly, ale cestu k nim si mohou najít podle svého, cítí se důležití a daný úkol splní radši, asi i lépe, i když to samozřejmě neplatí pro každou profesi, pozici a každého jedince.
Řeknu k tomu dvě věci. Se svobodou přichází odpovědnost, a to říkám už teď i svým dětem. Říkám, kluci, hrajte si, jak dlouho chcete, ale máme limit na telefonu 20 minut denně a hotovo. O víkendu je to někdy až hodinu, ale spíš se snažím do pětačtyřiceti minut. Říkám jim, že klidně dnes uděláme extra limit, ale já potřebuji, aby převzali odpovědnost za svoje chování a za to, že ten mobil opravdu sami odloží a já to nemusím řešit. To když se stane jednou, tak v pohodě, když se to stane dvakrát, budeme to řešit, a když se to stane třikrát, tak přijdou o ten svůj limit. To znamená, že pak hned přijde ne trest, ale pochopení toho, že mají dodržovat pravidla. Se svobodou musí přijít taky odpovědnost. Jsou lidé, kteří to tak nějak přirozeně v sobě mají, a jsou lidé, kteří to tak bohužel nemají, třeba vlivem výchovy, prostředí nebo rodiny. To jsou takoví ti „I don´t care“ lidi a těm musíte tzv. „hard way“ nastavit jasně dané mantinely. Někdy to funguje, někdy ne. Když se podíváte třeba na geopolitickou situaci, celosvětově, tak jsou národy, kde demokracie funguje, a národy, kam když přivezete demokracii, tak oni se z toho zblázní. Jak nad nimi není bič…a jsou to generace a generace, než je vychováte, aby si zvykli na slovo svoboda.
Napadá mě, že se poslední dobou hodně skloňuje, že je liberální demokracie na ústupu, protože si lidi neumí počít se svobodou, a to zejména v době, kdy panuje spousta nejistot v mnoha oblastech, a tak volí vládu pevné ruky. Určitě k tomu máte co říct i s ohledem na váš původ.
Já jako dítě, když mě nikdo neučil a nevedl k tomu, abych uměl pracovat s životními hodnotami. Nedej bože, že vyrůstám v nějakém prostředí a najednou v dospělosti žiju nějak, to je úplně největší rozpor. Těm lidem vlastně jen chybí aplikace toho, co mají k dispozici. Oni nevědí, co s tou svobodou. Druhá věc je – bohužel, co si budeme povídat -, že lidi opravdu historicky vždycky potřebovali nějakého zajímavého lídra, někoho, kdo prostě rozhodne. Lidi neradi dělají velká rozhodnutí, ani malá. Já se děsím toho, že pak skončíme tak, že opravdu budeme potřebovat někoho, kdo za nás bude rozhodovat. To je příšerný. Ten problém není v tom, že ustupuje liberální demokracie, nebo že už nepotřebujeme svobodu, protože té svobody je tolik, že lidi najednou ztratili mantinely a hledají někoho, kdo je postaví a řekne, že tady nám bude dobře a my to nemusíme řešit. To je taková filozofická otázka dnešní doby. Já mám to štěstí, že mám fakt přesah. Já jsem vyrůstal v Iráku do nějakých 12 let a od té doby jsem v Evropě, což je víc než 30 let. Mindsetem jsem rozhodně víc Evropan, když jedu do Asie nebo třeba do Jordánska. Mně se líbí jejich kultura, žil jsem v tom jako dítě, ale mentálně jsem na 100 % doma tady. Jsem pacifista, nesnáším konflikty, mám rád, když je harmonie a klid, když jsou lidi v pohodě. Věřím tomu, že fakt všechno se dá vyřešit, když pokládáme správné otázky a ego jde stranou. Pak je většinou i řešení, nicméně bohužel žijeme v době, kdy Evropan, který je v Evropě narozený a vyrůstal tu, tak má problém se svobodou a fakt neví, co s ní a vymýšlí blbosti. Nejvíc mě děsí, že ztrácí význam to slovo svoboda. Myslíme si, že svoboda je jenom to, že na vás budu útočit a křičet. Ne, to není svoboda, to je hulvátství. Ano, moje svoboda je, že řeknu svůj názor a dávám prostor protistraně, aby mi vysvětlila, jak se na to dívá. Už i tady je to takové až moc radikální, dá se říct. Pro mě se Evropa, evropská mentalita rovná svobodě, já to jinak nevidím a v životě bych neměnil. Já říkám, ty jo, lidi, udržte si to, protože to je to, co vás tady definuje, to je ten rozdíl oproti mindsetu Středního a Dálného východu.
V Evropě žijete přes třicet let. Umíte se na „nás“ Čechy ještě podívat pohledem zvenčí? Přeci jen jste tu strávil větší část života…
Z publika na konci workshopu padl dotaz, jaký je rozdíl mezi severskou, respektive švédskou a českou mentalitou. A ta v sobě má tu odpověď. Já Čechy dlouhodobě vnímám jako velmi racionální národ. Na to, jak jsme malý národ, tak vymýšlíme fakt super věci a opravdu tady jsou skvělí lidi. To je možná dáno tou racionalitou a tím přístupem. Pak ale vnímám i to „ale“, protože Čechy vnímám jako opatrnější národ. Jsme opatrnější, jsme zaměření na krátkodobé výsledky a jsme méně ochotní riskovat. Nepotkal jsem moc lidí, kteří by mi řekli, když jsem jim povídal o tom, že založím školu, no jasně, jdeme dělat školu. Tak 95 % lidí mi řeklo, že mi sice fandí, ale že je to šílené, že to nikdy. Ano, šílené to je, ale my potřebujeme tu hlavu občas nejenom otevřít, ale taky ji challengovat. Pak se tu v Česku taky hodně díváme na souseda, co má a nemá, na tu konkurenci. Než abychom šli s někým spolupracovat a něco spolu tvořit, tak jdeme soupeřit. Já nevím, jestli je to dáno historicky nebo čím to je, zda je to tím komunismem, že vytvářeli tady tyhle ty vazby. Ve Švédsku, respektive ve Skandinávii si obecně lidé mnohem více důvěřují a kladou důraz na otevřenost, transparentnost a spolupráci. Já jsem tam dva roky žil a cestoval a nezažil jsem, že bych u někoho byl a oni si zamkli dům. Baráky i byty mají otevřené, normálně z venku, z chodby jdete rovnou do bytu.
Situace se ale v posledních letech asi trochu změnila, že? Bohužel.
Ano, jsou z toho mrzutí. Cítí lítost, že se to děje, protože najednou se děje přesně to, co jsem před chvílí řekl. Cítí, jak přichází o tu svoji základní hodnotu. Asi nemá cenu v tuhle chvíli řešit, kdo za to může, taková je prostě situace, ale když nás porovnávám, tak my jsme víc opatrní, víc se bojíme sdílet nápady, protože co kdyby…Víc hodnotíme, teda víc soudíme, než abychom například zhodnotili situaci. To mě tady dost mrzí, protože to je právě zabiják kreativity, tvořivosti a spolupráce.
Rivalita může být i prospěšná, když je zdravá.
Když to srovnám s tím, co jsem zažil jinde, tak rivalita tam znamenala „improve or approve“ (zlepši, nebo přijmi). Přijdete za mnou s nějakým nápadem a já řeknu: Hele, jo, to je super, nebo já bych to posunul tímhle směrem.“ To samé řeknete vy mně a takhle se posouváme. A tady je to někdy „ne, to vůbec“, apriori „hate“ mezi lidmi, bojí se si v tomhle pomáhat. Jinak miluji českou racionalitu, opravdu, to mě naučilo hodně. Já jsem kluk z jihu, takže spíš víc emocí. Co tady žiju, jak dělám byznys, zvlášť v posledních x letech i po nějakých životních situacích – děti, rodina, rozvod a podobné věci – začínám hodně naslouchat tomu racionálnímu uvažování. Aplikuju to u sebe posledních asi 10 let a je to super.
Nejste odtud, charakterem nejste typický Čech. Určitě jste svojí jinakostí i svými projekty přínosem pro českou kulturu. Zajímá mě, jestli byste řekl, že to, že jste „kluk z jihu“, je v českém prostředí výhoda?
Naprosto. Je to oboustranné. Dívám se tam i zpátky. To znamená, že jsem vděčný za to, že jsem utekl. Tenkrát nás rodiče sebrali a odvezli ze Středního východu sem. Pak se nabízí otázka, zda by to mohlo být lepší v Německu, ve Švédsku, ve Švýcarsku…Nevím. Jsme v Čechách, jsme v Praze, česká mentalita, super, jedeme dál a já jsem vděčný každý den, kdy vstanu, protože já vím, jak život může být fakt krutý. My skončíme rozhovor a můžeme si dělat, co chceme. Samozřejmě nějaké mantinely jsou, ale nebojíme se o život. Za tohle jsem vděčný, to se mi hrozně líbí a hodně mi to pomohlo v životě. Na druhou stranu si myslím, že je spoustu věcí, které já naopak můžu dát té společnosti tady, vůči které stále cítím nějaký dluh. Proto dělám tu naši školu, proto těch škol chci vybudovat více, protože já potřebuji tomu Česku něco vrátit. Ještě jsem nevydělal ty miliony, možná někdy, ale pokud se to povede, tak je stejně vrátím zpátky do oběhu, abych mohl posunout tuhle společnost, protože tahle společnost mě posunula v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval jako dítě, které uteklo před válkou.
Napadá mě, že pro naši společnost je opravdu dobře, že k nám přicházejí lidi jako vy, kteří naší zemi přináší opravdu hodně, a i tím, že jste jiní, vidíte věci, které my ne. Zároveň je to ale odliv mozků z míst, která inteligenci velmi potřebují…
Odchází ty špičky ve svém oboru, i když ne všichni. Kdyby se vrátili, tak tu danou zemi posunou úplně někam jinam. To se děje a asi je to i povaha dnešní globalizace. Je tu mnoho lidí, kteří jsou skvělí a mohli by pomoci, ale také je plno Čechů, kteří žijí a pomáhají jinde a kteří kdyby se vrátili…To je asi něco, co je v dnešní době svým způsobem normální. Důležité je mít pokoru a říct si, co mi to tady dává a co já dávám zpátky? Já tomu hrozně věřím, já jsem takový trochu karmický člověk, takže vím, že vlastně nic není napořád. Všechno je pomíjivé, a dokud můžu, tak konám. Lidem, co tady furt nadávají, vždycky doporučuju, aby se jeli podívat jinam. Zjistí, že tady je to super. Vzpomínám na svého profesora fyziky z vysoké, který říkal, hej lidi, hejbejte se, protože jsme jako molekuly vzduchu. Když se přestaneme hýbat, tak chladneme a jdeme dolů. Takže se hejbejte, cestujte, pracujte, sportujte, cokoliv. Konejte tak, abyste prostě vytvářeli tu energii kolem sebe, ta vás vynese nahoru.
Myslíte, že kdybychom my Češi byli sebevědomější, nebrblali, nehejtili, nezáviděli si, že bychom byli úplně jinde?
Myslím, že jo, stoprocentně. Bohužel jedna z věcí, která mě spíš mrzí, je nám chybí opravdu otevřená mysl, nebát se. Obecně, asi kvůli historickým vlivům jsou Češi takoví opatrnější, nevěří si, mají problém říct, že to, co říkají nebo dělají, je fakt dobré a mohou o tom mluvit a prezentovat to. Tady se lidi hodně bojí. Co jsem tady tak vypozoroval, je, že když chcete úspěch a děláte na tom tady v Čechách, tak vám nikdo nevěří, ani nefandí a dokonce se vám i budou snažit házet klacky pod nohy a nikdy vás neuznají tak, jako když ten úspěch uděláte venku. Pak vás tady všichni adorují, což je takový paradox. Kterýkoliv Čech se sebere, odjede, udělá něco velkého a pak se vrátí, tak o něm všichni všude píšou a je to inspirace. Český mindset je takový, že první reakce je hejt, to je ten kámen úrazu. Možná se to ale teď díky cizincům a častému cestování mění, že první reakce je hate ve smyslu no jo, jasně, se z toho přece nepo. Mladší generace ale přemýšlí nad tím, co si z toho vzít. Všechno je to o mindsetu a o přístupu. Viděl jsem plno lidí tady v Česku, kteří zcela změnili mindset. Nasadili jinou mentální mapu a začali přemýšlet jinak.
Ve vaší škole Flow učíte jinak, učíte jiným dovednostem. Stane se někdy, že se objeví dítě, které je zkrátka od přírody nějak nastavené a vy vyhodnotíte, že vaše výuka zrovna pro něj není?
Žádná škola není pro všechny lidi. Každá škola, instituce nebo přístup jsou pro někoho super a pro někoho nejsou vůbec funkční. Jak jsem říkal na začátku, tak naše motto je, že svoboda je tam, kde je i zodpovědnost, to je opravdu důležité pro všechny. Občas se stalo, že ani dítě, ani rodiče to nechtěli pochopit a pořád trvali na pojetí „no limits“, tedy bez hranic, a tak jsme si sedli a řekli jsme si, že tohle není pro nás, ani pro ně, že se budeme trápit, a tak jsme se rozloučili. Šli jsme dál. Naopak k nám spíš přestupují děti, které po chvíli úplně rozkvetou, byť na začátku seděli úplně vyděšení, protože byli zvyklí na „nedělej, sedni“, což je další nešvar českých rodičů. To fakt vidím jenom tady, že dětem primárně říkáme, co nemají dělat. „Prosím tě, nech toho, nedělej, nekřič, neskákej, neblbni.“ Místo toho, abychom dětem říkali, co nemají dělat, řekněme jim, co dělat mají, čím to nahradit. K tomu A musí přijít to B. Může to být třeba „pojď si sem sednout, pojď si něco přečíst“. Vy musíte to dítě nějak zapojit, jít na to pozitivně, ukázat dětem, jaké jsou možnosti, jaké jsou mantinely. Děti, které se do toho nechtějí vejít, ty nenutíme. Stejně jako jakákoliv jiná škola, naše škola není pro všechny. Ti, co u nás jsou, na těch je vidět, jak jim to pomáhá, jak jsou šťastní a nechtějí domů, protože si pracují na svých projektech v rámci nějakého tématu. Vytváříme prostředí, ve kterém se cítí dobře.
Dá se říct, že absolventi vaší školy jsou více předurčení k tomu, aby se stali například kreativci nebo manažery?
Těžko říct, teď máme první stupeň, takže co z nich bude za pár let, to fakt těžko říct. Říká se, že na prvním stupni je nejdůležitější, aby dítě zkoumalo sebe, což je Komenský. Na druhém stupni začíná vnímat své okolí. Na dalším, tedy třetím stupni, což znamená na střední a pak vysoké, začíná spoluvytvářet realitu. To odpovídá i geneticky, co se týče vývoje mozku, tak to tak sedí. Ten začátek, těch prvních 5 let, první až pátý stupeň základní školy je opravdu důležitý. Samozřejmě dítě musí umět číst a psát, protože ten mozek je na tohle pořádně zvědavý, nicméně musí se opravdu poznat a seznámit se se svými limity a svým charakterem, se svými plusy a mínusy, a to hezkým způsobem, „no judgement“. Musíme dát těm nástroje na to, co s tím. Jestli se bojím, nebo nebojím, jestli jsem takový, nebo makový, jestli jsem soutěživý, nebo nesoutěživý, tohle všechno my zkoumáme, takže pro nás je první stupeň primárně o tom dát dětem klíč k sobě samému, aby se opravdu nebáli a nestyděli za nic. Tohle jsem já, tohle jste vy, nikdo není špatný, nikdo nikomu neubližuje. Jsme jiní. Na tom pracujeme. Pak se ale samozřejmě chceme přes soft skills, na které jdeme skrz projekty, dostat právě až k těm hard skills záležitostem. A to děláme už teď, na prvním stupni, ale používáme formativní hodnocení. Do budoucna chceme mít i nějaký bodový systém nebo princip nějakého procentuálního hodnocení, aby děti nebyly jenom v tom svém světě, ale aby začaly řešit, jak podat nějaký výkon, když je potřeba dodat nějaký výstupy, což dělají už teď. Mají své projekty a každý měsíc prezentují, dělají workshopy pro rodiče. Vytváříme pro ně tyhle příležitosti, aby věděli, že práce znamená nějaký výstup, který se pak hodnotí, jestli je správně, jestli je dobrý nebo co s ním.
Hodnocení dětí je docela velké téma a já přemýšlím, když jsme hodnocení v podstatě neustále celý život, zda ta škola není příprava na to, že nás na pohovoru, v práci, všude kolem nás budou hodnotit…Jak vy hodnotíte slovní hodnocení? Má pro děti vlastně nějakou váhu?
K tomu musíte přistoupit z úplně z jiného úhlu pohledu. Formativní hodnocení formuje člověka. Když dítěti dáme jedničku, tak je v pohodě a já s tím nemám problém, nicméně ze studií už řadu let vyplývá, že v raném vývoji dítěte, když mu dáte zpětnou vazbu, která není jenom pozitivní – a je to věda, jak psát formativní hodnocení, paní učitelky chodí na školení – tak dítěti podáváte reálnou hodnotu toho, jak si stojí v daném předmětu. Formativní hodnocení podáváme z předmětů, jako je matematika, čeština, angličtina, programování nebo tělesná výchova a je důležité, aby to dítě i jeho rodič měli, to je první věc. Druhá je, že pak máme dvakrát za rok tripartitní setkání, kdy se potkává rodič, dítě a učitel a řeší hodnocení dítěte. Tam je opravdu důležité, že to dítě nedostane jenom číslo, se kterým neví, co si počít, ale dostává návod na sebe, jak se posunout dál. To u nás funguje až do 5. třídy. Pak nasadíme více výkonově orientované hodnocení, které bude ve smyslu – dal jsi tomu tolik, dostaneš takovou známku. To je pro život hrozně důležité a my už to vidíme teď. Formativní hodnocení formuje dítě, nestresuje ho, dává zpětnou vazbu jemu i rodičům o tom, jak se mu daří tenhle měsíc, jak se mu bude dařit za měsíc, na co se zaměřit a tak dál. Škola má podle mě učit děti chápat samy sebe, svoje možnosti a limity – a připravit je na svět, který je komplexní, ale plný příležitostí. Když tohle dokážeme, vyrostou z nich lidé, kteří se nebojí tvořit, mluvit a nést zodpovědnost. A to přesně potřebujeme.
