VR Medical dnes nabízí desítky aplikací využívajících virtuální brýle a z malého startupu se stala úspěšná firma. Jejich řešení se využívají ve více než 50 zařízeních u nás i v zahraničí, včetně Fakultní nemocnice Plzeň, Motolské nemocnice, lázní Janské Lázně či Oxford University Hospitals. Už dva roky po založení VR Medical český Forbes psal: „Řešení VR Medical jsou natolik unikátní, že se startup brzy po svém vzniku zařadil mezi globálně nejlepší zdravotnické produkty ve virtuální realitě. Svědčí o tom i ocenění, kdy se firma probojovala mezi devítku finalistů své kategorie v prestižní soutěži VR Awards 2022, která každoročně oceňuje průkopnické projekty v oblasti virtuální reality napříč celým světem.“
Pane Novikove, uvedl jste, a to mě zaujalo, že se zabýváte technologiemi obecně a ke zdravotnictví jste se dostal vlastně náhodou. Jak byste popsal, čím se zabýváte?
Často, když přijedeme na nějakou akci, tak lidé očekávají, že budeme říkat, že děláme například rehabilitaci ve virtuální realitě. To je to, co si každý představuje, a dokáže za tím vidět, co asi pacient dělá a jak to může pomáhat. Z naší perspektivy je to ale úplně jiná věc. My víme, že dokážeme nějaký problém rozpadnout na procesy. Dokážeme ten problém najít, zanalyzovat a říct si, jak bychom ho dokázali vyřešit. Vidíme tam třeba nedostatečný lidský faktor, potřebu technologického upgradu, je tam zkrátka něco, co pro to můžeme udělat my. A pokud věříme tomu, že ano, že tam dokážeme danou technologií pomoct, posunout obor, tak potom to pro nás začíná být zajímavé. To, že jsme na začátku zdravotnictví nerozuměli, byla naopak výhoda, protože kdybych dopředu věděl to, co my už dneska víme, například co budeme potřebovat pro certifikaci nebo jaké jsou obecně regulatorní podmínky pro vstup na trh, tak bych asi zvažoval, že si zvolím jednodušší obor, který bude mnohem rychlejší z hlediska vstupu na trh. Na druhou stranu tím, že jsem to na začátku nevěděl, tak jsme se do toho pustili, protože jsme věděli, že to, co slyšíme od lékařů, terapeutů a zdravotních sester, dokážeme vyřešit. Postupnými kroky jsme se do toho prostě pustili. Začali jsme ortopedickou částí rehabilitace. Měli jsme skvělé partnery ve Fakultní nemocnici v Plzni a postupem jsme nabalovali i neurologické pacienty, pacienty po mrtvicích nebo s různými neurologickými diagnózami. Najednou se z toho stal balík věcí, který už nám dával smysl, a říkali jsme si, že cíl je nemít vyřešenou jenom jednu věc, ale bavíme se o tom, že dodáváme zdravotnickým zařízením něco, co nevytáhnou na minutu jednou za rok. Potřebujeme něco, co daným uživatelům bude dávat smysl, co bude používat nejširší spektrum pacientů, a to nejenom proto, že musí, ale protože chtějí, protože tím zdravotníkům ušetří čas, pomůže jim to s něčím, co třeba v reálném prostředí není možné a zároveň bude mít pro pacienta výrazně pozitivní klinický dopad. To je to, co teď stavíme, přidáváme a neustále budujeme se všemi našimi partnery, kteří nám v podstatě každý den dávají zpětnou vazbu a říkají, která oblast by ještě mohla být zajímavá, kde by tyhle technologie měly přidanou hodnotu.
„Úroveň technologií je u nás rozhodně konkurenceschopná. Jediné, co my neumíme dobře, je propagace.“
Napadá mě, že často slyšíme, že ve zdravotnictví peníze nejsou, ale ony tam jsou, jen nejsou efektivně využívané. I když pomáháte, musíte přemýšlet byznysově, musí se vám vývoj vyplatit. Pohybujete se navíc v oboru, který je konzervativní.
Vstup do konzervativního prostředí, a já si troufnu říct, že zdravotnictví konzervativní prostředí je, není z pohledu technologické firmy vůbec jednoduché. Nejtěžší na tom asi není to, že by se to prostředí bránilo technologiím, jde spíš o to získat si renomé a pozornost lidí, to stojí nějaký čas. A jde o výsledky. Není to o tom, že kdokoliv může přijít, vystoupit na konferenci a říct, podívejte, máme tady skvělou věc a zítra to všichni všechno nakoupí. Je to o tom, že na začátku nepřemýšlíte tolik nad finanční stránkou. Pokud je finanční stránka prioritou, pak bych rovnou doporučil jiné oblasti. Pokud je to ale tak, že máte kvalitní věc, chcete ji posouvat svým nadšením a dokážete nadchnout v podstatě kohokoliv, ať je to lékař, terapeut, kdokoliv z vedení nemocnic, tak to jsou pořád lidi, kteří jsou otevření pokroku. Myslím si, že jich je v Česku poměrně velké množství, ale chvíli trvá, než jich nasbíráte dostatek, aby ta pozornost vznikla. To asi byla ta úvodní bariéra. To si myslím, že se nám povedlo překonat velmi rychle. Máme skvělé partnery, věříme tomu, co děláme a stavíme technologie ne proto, aby se hezky prodávaly. Stavíme je proto, že se nestydíme je potom sami používat. Děláme něco, v co věříme, že pomůže v budoucnu i nám. Nikdo z našeho vývojového týmu se nebojí používat naší vlastní věc, to je něco, o co se můžeme opřít.
Jak vás vlastně napadlo jít do zdravotnictví, odkud vzešel ten prvotní impuls? Konkrétní poptávka?
Nebyla to vyloženě obchodní poptávka, ale nějakou jsme dobu spolupracovali s Fakultní nemocnicí v Plzni. Pod vedením ředitele FN Plzeň MUDr. Václava Šimánka, Ph.D., a náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Ing. Andrey Mašínové, Ph.D., DBA, LL.M., vznikla myšlenka, která se později přenesla i na rehabilitační oddělení. To bylo první oddělení, které s námi začalo spolupracovat, a bylo to čistě o tom, že nedostatek personálu je věc, která se v budoucnu nejspíš zlepšovat nebude. Očekává se, že pacientů bude naopak čím dál víc a musí se vyřešit problém, že se rozevírají nůžky. Musí se s tím něco udělat. Zatím nikdo nedokáže úplně efektivně zařídit, aby zmizel člověk z procesu operativních zákroků. To je prostě něco, co se dělat musí a nějakou dobu v nemocnicích bude určitě probíhat. Potom je ale spousta času, který se musí věnovat pacientovi, ale není na to dostatek financí, zdrojů, kapacit a pacient by potřeboval opravdu hodně péče. Provede se nějaký zákrok, ale není to jenom o tom zákroku samotném, ale o tom, jak s daným pacientem potom rehabilitují, kam ho posunou, jestli se zařadí zpátky do systému, nebo ne. Tam má ta technologie velkou výhodu, protože je škálovatelná, není omezená časem a prostorem, dá se kamkoliv přinést. A pokud se udělá i dobře a tak, že se nevytvoří technologická bariéra mezi uživatelem a technologií, pak má obrovský potenciál a může fakt ušetřit čas i zdravotníkům.
Takže kdyby se vám neozvali z rehabilitačního oddělení FN Plzeň, ale odjinud, tak by váš byznys možná vypadal jinak? Nebo jste si řekli, že právě v oblasti rehabilitace je ta aplikace možná snazší než v jiných oblastech medicíny?
Já si myslím, že ta oblast je naopak složitější v tom, že spousta věcí se musí opravdu precizně hodnotit, není to jenom o tom prostředí, což si často lidi představují, když vidí virtuální realitu. Je to i o tom, co je za tím, co se dělá automatizovaně a co nám to potom přináší za výsledky. To znamená nejenom klinický výsledek, ale i jak ho podložíme, co dokážeme změřit, jak ošetříme to, že to pacient provádí správně, jak to kontrolujeme, co nám vychází za výsledky, jak je dokážeme porovnávat třeba v mezinárodním měřítku. To je něco, co musí běžet na pozadí. My vlastně ani nechceme, aby o tom někdo věděl a někoho to zatěžovalo, ale to je právě na tom to náročné, že to musí být takový black box, který vám na konci vyhodí, že se zlepšujete, že výsledky jsou na škále, která je mezinárodně uznávaná a každý z odborníků okamžitě vidí, jak se pacient posouvá v čase a může na základě toho doporučovat další cvičení.
Tím „snazší“ jsem vůbec nechtěla nikterak bagatelizovat vaše úspěchy, spíš mi to využití v oblasti rehabilitace přijde takové přirozené a skvěle funkční. Dokud jste s tím nepřišli, tak mě to samozřejmě nenapadlo, ale teď, když vidím, jak děti po úraze díky vám rády cvičí, vlastně si hrají a zároveň rehabilitují, dává mi to velký smysl.
Určitě. Když to vezmu z pohledu toho, co má ta technologie dělat, tak to není o tom, že technologie má ukazovat, že je to něco technologicky pokročilého. Musí být neutrální, velmi jednoduchá a cílem je to celé přinést na člověka tak, aby z aktivity, která pro něho do té doby byla třeba nepříjemná, a nechtěl ji dělat, najednou díky nám byla aktivita, kterou dělat chce a dělá ji dobře, to je to zásadní. My ve všech skupinách, ať už jsou to děti, nebo naopak pacienti třeba 80+, vidíme, jak je to pro ně motivační. Vytváříme to tak, aby to nebyl nějaký donucovací prostředek ke cvičení, ale aby se na něj pacienti těšili, aby si povídali na chodbách o tom, co ten den dělali. Sami často nejsou schopní uvěřit tomu, co všechno dokážou za výsledky a jak třeba funguje bariéra, kdy při běžném cvičení máme vsugerováno, že nejsme schopní udělat nějaký pohyb. Ve virtuální realitě ale najednou máme úkol pro něco sáhnout a zcela vypustíme, že máme v hlavě nějaký blok. Pak jsme schopní to udělat, překlenout bariéru a k tomu neřešíme, že by nás to i bolelo, jako jsme si mysleli, protože mozek nám přece vždycky říkal, že teď to přece má bolet.
„Úroveň technologií je u nás rozhodně konkurenceschopná. Jediné, co my neumíme dobře, je propagace.“
My jsme mnohdy dost opatrní, myslíme si, že už třeba nemůžeme, nebo že už to je nebezpečné, a tenhle nástroj nám ukazuje, co všechno je možné… Máte v této oblasti u nás, nebo v zahraničí konkurenci?
My věříme, že pokud je oblast zajímavá, tak by v ní konkurence být měla. Zatím nevnímáme, že by těch konkurenčních firem celosvětově bylo hodně a v podstatě se neomezujeme jen na český trh. Spíš stavíme něco, co chceme, aby bylo celosvětově konkurenceschopné, takže samozřejmě vnímáme několik hráčů na světě, u nichž si průběžně děláme zprávy o tom, co umí, co dělají a jak si stojí v porovnání s námi. A samozřejmě to ode mě nebude znít úplně ideálně, když řeknu, že to naše je nejlepší a stoprocentní, ale to, co rozhodně říct můžu, je, že si i na světové úrovni stojíme velmi dobře. Když objíždíme různé země, ať už je to západ, východ nebo jih od nás, tak to rozhodně není tak, že bychom tam sklízeli neúspěchy, naopak všichni říkají, že naše řešení je technologicky perfektní a je dál než spousta věcí, co viděli, takže si myslím, že i z pohledu reprezentace České republiky to je velmi pozitivní. Konkurence určitě existuje a my se snažíme být vždycky minimálně o krok, dva napřed.
Napadají mě rčení zlaté české ručičky a chytré české hlavičky a fakt, že my Češi jsme v technologiích, respektive ve vývoji aplikací poměrně úspěšní. Dalo by se říct, že právě v odvětví, kterému se vy věnujete, jsme špičky?
Já si myslím, že určitě patříme mezi top země. Stoprocentně ano, a to nejenom v těch technologiích. Myslím si, že jsme už dlouho třeba právě v oblasti virtuální a rozšířené reality hodně vepředu, ale to, co jsem zjistil právě díky našemu projektu VR Medical, je, že jsme na tom velmi dobře i z pohledu zdravotnictví. Když jezdím na důležité akce, tak tam nejedu jen já za technickou stránku věci, ale často se mnou jede i nějaký odborník, například na nějakou konkrétní část rehabilitace. Tak jsem zjistil, že i ti naši odborníci si na světovém měřítku stojí velmi vysoko, takže ta kombinace zdravotnictví a technologie je v rámci České republiky, myslím, fakt na špičkové úrovni.
Když se vrátíme k rehabilitaci, přišli jste s vaším týmem na nějaké řešení, které odborníky nenapadlo, nebo se jinde neaplikuje?
Když to zhodnotím, tak jsme začínali s balíkem produktů zaměřených na fyzioterapii. Nemyslím teď žádnou konkrétní diagnózu, ale prostě několik problémů, které je v rámci fyzioterapie potřeba řešit. Potom jsme vytvořili balík ergoterapeutických produktů, následně takový aktivizační balík a na to už se nabalovaly další a další, ale tohle sedí i na ty odbornosti, které s nimi vlastně potom pracují. Zmíním aktuálně probíhající projekty, které jsou z mého pohledu zajímavé, a to je například neurorehabilitace. Spoustu věcí máme zaměřených na aktivní cvičení. Řešíme výzkumný projekt, který se zaměřuje i na pasivní rehabilitaci. Když si vezmete nejhorší stádium popáleninových pacientů, kteří se nedokážou hýbat, nebo by vůbec neměli, ale jsou ve stavu, kdy tělo a mozek funguje, tak dochází k atrofování svalů. Každý den je strašně znát a nedá se s tím nic dělat. Existuje princip rehabilitace, který ve virtuální realitě doplňujeme ještě o vibrační efekt. To znamená, že se snažíme ještě vibračně aktivovat jednotlivé svalové skupiny, a i díky audiovizuálnímu vjemu simulovat to, že se člověk pohybuje. Mozek tomu uvěří. A pokud tomu uvěří mozek, tak prostě nedojde k tomu, že by tělo atrofovalo, nebo řekněme ne tolik, jako kdybychom tenhle stav nenavodili.
Napadl mě efekt falešných končetin…
To je, dá se říct, jeden z projektů, který taky děláme. Zrcadlová terapie na bázi tzv. mirror efektu. U pacientů po amputaci, kde hlava často vnímá bolest končetiny, která neexistuje, říká se tomu fantomové bolesti, se díky zrcadlovým terapiím snažíme aktivovat končetinu, nebo vytvořit iluzi toho, že ta končetina existuje, což pacientům pomáhá se té bolesti zbavovat. Ve virtuálním prostředí vidí například obě ruce, i když jsou po amputaci jedné z nich, takže tohle je třeba kombinace toho, kdy máme neexistující končetinu a snažíme se vytvořit nějaký zrcadlový efekt. Potom je pasivní rehabilitace a různé speciální metody, například když dochází k narušení rovnovážného systému a je potřeba s pacientem rehabilitovat už před samotným zákrokem i po něm, a to velmi rychle, ve chvíli, kdy je pacient ještě na lůžku a nedá se s ním dělat běžná terapie. Ve virtuálním prostředí už ho můžeme navozovat do situací, které mu pomůžou se adaptovat, protože když si představíte takovou operaci, tak lidé se často nedokážou úplně postavit na nohy, mají závraťové stavy, musí se neustále opírat. Ten systém nedokáže správně vyhodnocovat polohu v prostoru. My se snažíme díky virtuální realitě s tímhle pomoct a ten vjem dodávat už během doby, kdy třeba leží na lůžku.
Dalo by se říct, že výsledky operace mohou být díky virtuální realitě lepší, protože je člověk na daný zákrok připravený?
Přesně tak. Zároveň potom naskočí i do něčeho, co běží, v podstatě okamžitě. Tohle je zajímavá oblast, kterou řešíme s nemocnicí v Motole. Využívá se při ní zkrátka všech výhod, ať toho, co daná technologie umí (sledovat pohyb našeho těla v prostoru a zaznamenávat data ve třech dimenzích a v čase), tak i výhod virtuálního prostředí a distrakce, kdy vytáhneme člověka z běžného života a dostaneme ho do prostředí, které je simulované.
Chápu to správně, že se vám odborníci ozývají s tím, že je napadá, co by se ještě dalo dělat, že vás sami oslovují?
Jasně. Přesně takhle funguje náš systém uvažování. My nechceme dělat něco, co si myslíme, že je dobré, protože na to nejsme odborníci, nejsme ti, kteří to potom používají v praxi. I když se snažíme být do procesu vtažení, tak rozhodně nejsme ti, kteří mají tyhle nápady. My se naopak snažíme analyzovat, trávit s odborníky čas, vidět, co se děje v reálném světě, jaké problémy se musí řešit a potom se snažíme najít řešení. Často se nám stává, že naši partneři právě tímhle stylem přichází s nápady. My na to samozřejmě musíme koukat velmi kriticky. Jsou skvělé nápady, ale určitý počet skvělých nápadů se občas musí škrtnout kvůli tomu, že třeba nemají takový finanční dopad, který by ten projekt uživil. Bohužel. I kdyby bývaly byly skvělé, pokud jsou ekonomicky pro komerční subjekt prostě nerealizovatelné…Snažíme se ale udělat maximum, abychom projekty, které mají dopad, potenciál, neustále zařazovali a posouvali mnohem dál.
Nejste lékař, i když se v té oblasti pohybujete a nějakou hlubší znalost už jistě máte. Stane se, že vás právě proto, že nejste lékař, napadne něco, co by lékaře nenapadlo, protože on zase není průmyslový inženýr?
To je přesně náš úkol, dělat ten pomyslný most mezi technologickou stránkou a stránkou zdravotnickou, kdy samozřejmě, když bych byl moc vtažený do technologií, tak prostě nevidím nic kolem toho. Když bych byl každý den zdravotníkem, tak zase s nadhledem nehledím na ty existující problémy. My se snažíme dělat již zmíněný most, nebo to je role určitých členů týmu, kde máme zastoupenou i zdravotnickou část. Spolupracujeme s lékaři a terapeuty. Pak máme tu technologickou část. Mezi tím musíme vytvářet takové ty nuance: Co jste dneska řešili? Co se vám nepovedlo? Co bylo důvodem? Snažíme se vyptávat. My nedáváme otázky typu: Co přesně by vám pomohlo? My se spíš ptáme, co se stalo, kde byl problém, jak to, že to je možné? Na základě toho si vydedukujeme, jestli tam je ta mezera, kterou dokážeme zaplnit.
Předpokládám, že máte k dispozici data, díky nimž můžete snadno demonstrovat, že máte výsledky. Napadá mě třeba zkrácení doby na lůžku…
Já bych se nechtěl vyjadřovat až moc odborně z pohledu zdravotnictví. My těch oblastí máme víc, v každé musíme mít výsledky, je to oficiálně zdravotnický prostředek, takže bez toho to nejde. Klinický dopad musí mít. Máme několik oblastí a s každým z těch partnerů řešíme různé typy studií a prokazujeme třeba návrat lidí po CMP (cévní mozková příhoda) do běžného života, návrat nebo zlepšování, nebo minimálně snížení negativního dopadu stavu například u roztroušené sklerózy. Máme jak diagnózy, tak oblasti zájmu, které řešíme a neustále analyzujeme, a ve všech z nich, co zatím děláme, máme dlouhodobě pozitivní výsledky. I proto jednáme s Ministerstvem zdravotnictví a pojišťovnami. To, co děláme, opravdu dává smysl, oni už to začínají vnímat, a i proto se jedná o tom, jak postupně tyto technologie zařazovat například i do mechanismů úhrad z veřejného zdrav. pojištění.
V jakých dalších oblastech zdravotnictví má podle vás virtuální realita největší potenciál? Na co byste se mohli ještě zaměřit? Přemýšlím, zda ji lze v budoucnu použít například i při operacích?
To je trochu jiný přístup. U operací si chceme ve větším měřítku zobrazit nějaký konkrétní orgán, tam to dává smysl, protože si můžeme vzít model srdce, zvětšit si ho na stonásobek a potom v něm chodit a koukat se, co je uvnitř. Tam to smysl má. My to spíš bereme tak, že se zabýváme jen oblastmi, které dávají smysl a kde dokážeme vytvořit nějakou konkurenční výhodu. My víme, že když je to například o tom, že se udělá model, který se převede do virtuální reality, tak za 2 roky to bude dělat hromada firem, tak to nemá cenu.
Takže se spíše vydáváte cestou, která není tak snadno replikovatelná?
Naše strategie je, že co nedokáží během jednoho měsíce udělat velcí hráči, jako je Google, Microsoft nebo Apple, když si řeknou, že tahle oblast nás bude zajímat a chceme v ní být lídři…tak takhle my uvažujeme a říkáme si, co je to, co oni nedokážou? Oni nedokážou během jednoho roku udělat posun z toho pohledu, že my jsme museli strávit tisíce hodin s pacienty, rehabilitovat. To oni vědí, že prostě není model, kterým by se vydali. Pokud by to bylo vytažení, rychlý transport modelu a potom zase návrat zpátky do virtuální reality, tak je to něco, na co oni mají mnohem lepší procesní výkon i systém a dokážou nás v tom během několika týdnů jednoduše přebít. A i když ta oblast dává smysl, tak nám ne.
Průmyslový inženýr a inovátor Ing. Konstantin Novikov, Ph.D. MBA, spoluzakladatel a CEO společnosti VR Medical, je absolventem Strojní fakulty Západočeské univerzity v Plzni, kde nedávno dokončil doktorát. Jeho cesta vedla od průmyslových aplikací využívající virtuální realitu až k inovacím ve zdravotnictví. Jeho cílem je modernizovat zdravotnictví a etablovat virtuální realitu jako běžný medicínský nástroj.
