Pavla Umlaufová je spolumajitelka respektované komunikační agentury PIARISTI. Agenturu PIARISTI před lety založila Nikola Lörinczová a zaměřila se na klienty z oblasti kultury a designu. Přestože dnes má klienty i odjinud, pořád platí za agenturu, která razí kvalitu, ne kvantitu a své klienty si pečlivě vybírá. Pavla Umlaufová mezitím stihla několik studijních pobytů a práci i na klientské straně, aby se vrátila k PIARISTŮM a přišla s nápadem na podcast PÍÁRKO. I ten je v oboru pojmem. I proto jsme si Pavlu pozvali jako řečnici na náš poslední meetup roku 2025. Zajímalo nás nejen to, jak to dělají, že novináři na jejich tiskové zprávy čekají a dokonce se jich i dožadují. Důkazem budiž neustálé pípání Pavly mobilu při našem rozhovoru.
Pavlo, během vašeho povídání zaznělo, že si spoustu lidí myslí, a to i z oboru, že už nemá smysl posílat tiskové zprávy, což i novináři sami často říkají. Příklady z vaší praxe jste ukázala, že je to právě naopak, pokud máte co sdělit. Co tedy živí tenhle „mýtus“?
Myslím, že tenhle mýtus vzniká hlavně proto, že si mnoho lidí neuvědomuje, jak výrazně se za poslední roky proměnil mediální prostor. Dříve byl objem prostoru v médiích mnohem větší. Když uvedu konkrétní příklad z praxe: pokud jsem před lety rozeslala tiskovou zprávu týkající se kultury, nebylo výjimkou, že se informace objevila třeba ve třiceti výstupech. Dnes je situace jiná. Prostor pro kulturní témata v tištěných médiích se výrazně zmenšil, z původních dvou dvoustran může být dnes v lepším případě jedna stránka. Dalším faktorem je, že kulturní témata mají v online světě menší proklikovost.
To přirozeně nutí novináře dělat mnohem přísnější výběr, případně informaci použít jen v kratším formátu. Pro někoho zvenčí to pak může vypadat, že tiskové zprávy přestaly fungovat. Ve skutečnosti ale fungují dál, jen je potřeba počítat s tím, že výstupů bude méně a že práce s nimi může být časově jiná. Často se také stává, že si novinář nebo novinářka informaci z tiskové zprávy uloží a vrátí se k ní později, někdy třeba až za několik dní.
Další věc, která podle mě tenhle mýtus živí, je menší práce s exkluzivitou. Ne každý si uvědomuje, že některá média očekávají buď tematickou, nebo časovou exkluzivitu. To platí zejména pro byznysová média. Pokud se například nějaké téma objeví ve Forbesu, je poměrně málo pravděpodobné, že ho ve stejné podobě převezme i CzechCrunch. V takových případech je potřeba přemýšlet strategicky nad tím, komu informaci nabídnout jako první.
Za mě tedy tiskové zprávy rozhodně nejsou mrtvý formát. Pořád jsou velmi užitečným nástrojem, jen je potřeba pracovat s nimi chytře – dobře zvolit téma, správné načasování a hlavně média, kterým informaci posíláme. Pokud má zpráva skutečnou hodnotu a je dobře zacílená, média s ní pracují i dnes.
Redakce jsou dnes daleko menší a novináři mají v případě tištěného média daleko méně prostoru i čtenářů. Výstupem tiskové zprávy taky může být třeba „jen“ tweet, který ale může mít daleko větší zásah, byť jsou klienti pořád nadšení z výstupu tištěného, že?
Ano, mnoho klientů to pořád vnímá jako otázku prestiže. Dnes mají značky vlastní kanály, kde mohou komunikovat, co chtějí. Když o vás ale napíše někdo jiný, dává to sdělení úplně jinou váhu. Je to potvrzení, že téma je zajímavé a relevantní i pro širší veřejnost. A právě tahle nezávislá validace je pro značky stále velmi cenná
Myslíte hlavně reputační média, že?
Ano, u mnoha značek jde hlavně o reputaci. U projektů nebo zpravodajských témat je důležité dostat informaci k co nejširšímu publiku, takže cílem je, aby vyšla co nejvíc napříč médii. Naopak magazíny, specializovaná média nebo třeba některé pořady jsou často spíš otázkou prestiže a budování značky.
Dostanete relevanci, protože vaše firma byla ve Forbesu, kde se neobjeví nic nekvalitního, byť i ve Forbes samozřejmě vychází placený obsah.
Forbes, stejně jako většina médií, funguje dvěma způsoby – přes inzerci a přes redakční obsah. V případě Forbesu je placeným formátem například rubrika BrandVoice. Vedle toho ale existuje skvělý redakční obsah, kam se dostanete jen tehdy, pokud máte opravdu silný příběh.
Pro mnoho klientů je právě redakční výstup ve Forbesu velká meta. Forbes si dlouhodobě velmi pečlivě buduje pozici prestižního byznysového média, takže výběr témat je poměrně přísný. Zároveň novináři Forbesu odvádějí skvělou práci v tom, jak vedou rozhovory a dokážou z podnikatelských příběhů vytvořit silné a čtivé texty. Právě to dobře ukazuje, jak důležitý je v médiích novinářsky kurátorovaný obsah.
„Myslím, že právě tahle schopnost, tedy podívat se na informaci z více perspektiv a jít k původnímu zdroji, je dnes v době sociálních sítí a rychlých soudů úplně zásadní.“
Dostala jste se k tomu, že každý může pro informování veřejnosti využít svůj kanál. Řada známých osobností často říká, že je skvělé, že mají své kanály, kde mohou nepravdivé informace např. z bulváru uvést na pravou míru. Napadá mě, v dnešní postfaktické době, mohou zpochybňovat cokoliv, co je pravda, ale nehodí se jim do jejich mediálního obrazu. Vždycky můžete cokoliv označit za fake news, říct, že je to dehonestační kampaň. Obrana je útok, je to dvousečné. Kam to může vést?
Tu otázku bych rozdělila na dvě části. Z vlastní zkušenosti s bulvárem vím, že bulvární média hledají především to, co je zajímavé a čtenářsky atraktivní. Někdy proto pracují s úhly pohledu, které nejsou úplně přesné. Zároveň jsou ale poměrně opatrná v tom, jak texty formulují, protože dobře vědí, co už by mohlo být žalovatelné. Mít prostor říct svůj úhel pohledu je důležité.
Druhá rovina je ale podle mě ještě důležitější. Často dáváme médiím a informacím, které čteme, až příliš velkou moc. Máme tendenci první informaci automaticky považovat za pravdu. Přitom role čtenáře by měla být aktivnější. Pokud nějakou informaci přijmu, měl bych si ji také ověřit. U kvalitní novinařiny je to přitom poměrně snadné, protože dobrý novinář vždy uvádí zdroje a kontext.
Myslím, že u nás stále trochu chybí větší důraz na kritické myšlení. Ve školách jsme často vedeni spíš k memorování než k tomu, abychom nad texty diskutovali a zpochybňovali je. Osobně jsem si to silně uvědomila až během studia v zahraničí. Mám dva magisterské tituly, ale až tam jsem zažila, jak moc je ve výuce kladen důraz na kritické myšlení a práci s argumenty. Studenti jsou vedeni k tomu, aby texty rozebírali, zpochybňovali a diskutovali nad nimi. Myslím, že právě tahle schopnost, tedy podívat se na informaci z více perspektiv a jít k původnímu zdroji, je dnes v době sociálních sítí a rychlých soudů úplně zásadní.
A kritické myšlení, že?
Ano, kritické myšlení je podle mě klíčové. Než o něm začal víc mluvit třeba Petr Ludwig (jeho kniha Konec prokrastinace vyšla v roce 2013, pozn. autorky), tak jsem ten pojem vlastně ani moc neslýchala. Zároveň vidím velký rozdíl mezi generacemi. U starších lidí kolem sebe často pozoruji, že se v online prostředí tolik neorientují. Nerozlišují třeba mezi článkem, postem nebo komentářem. My někdy automaticky předpokládáme, že s technologiemi pracují stejně jako my, ale často to tak není. Informaci pak berou jako pravdu jen proto, že „byla na internetu“. Když se ptám, kde přesně ji našli, často zazní třeba „na Seznamu“. Jenže to může znamenat spoustu věcí. Může to být článek redakce Seznam Zpráv nebo Novinek, ale také text z úplně jiného média, který se tam jen objevil v přehledu.
Hodně jezdím po regionech a když se s lidmi bavím, často právě na jejich politických názorech vidíte, jak moc je způsob práce s informacemi ovlivňuje. A že k nim mnohdy nepřistupují dostatečně kriticky.
Po zhlédnutí dokumentu Velký vlastenecký výlet jsem nabyla dojmu, že někteří lidé si uvědomují, že věří dezinformačním webům, ale vyhovuje jim to, protože to podporuje jejich světonázor. Nevadí jim, že to není pravda.
Myslím, že je tam víc vrstev. Jsou lidé, kteří těm informacím věřit chtějí, protože potvrzují jejich světonázor. Ale pak jsou i lidé, kteří kritické myšlení mají, jen nejsou ochotní poslouchat jiný názor.
Přijde mi, že u nás nejsme moc zvyklí si naslouchat a být v nekomfortní situaci, kdy si sedneme s někým, kdo volil někoho úplně jiného, a opravdu ho vyslechneme. Já to dělám, protože mě to upřímně zajímá. Zároveň ale vím, že v mnoha rodinách se o tom, koho kdo volí, raději vůbec nemluví, protože je těžké takovou konfliktní situaci zvládnout.
I proto jsme to zdůrazňovali v projektu na podporu účasti generaceZ ve volbách (v rámci kampaně Díky, že můžem, pozn. autorky). Sedněte si spolu a naslouchejte si. Já z Prahy, z Karlína, mám úplně jiné zkušenosti a problémy než lidé na vesnici. A pokud s nimi nejsem v kontaktu, tak o nich vlastně nemůžu vědět – a naopak.
Podle mě je důležité mít odvahu druhého člověka vyslechnout, jeho názor si promyslet a teprve potom se rozhodnout, jestli je pro mě relevantní, nebo ne. To je něco, co se česká společnost teprve učí. Myslím si, že jsme pořád poměrně rozdělení. Výsledky voleb to podle mě docela dobře ukazují.
„My Češi máme často takovou švejkovskou tendenci všechno trochu shazovat nebo si ze všeho dělat legraci. Někdy pak zapomínáme na to, že je v pořádku se za něco pochválit a být na něco hrdí.“
Občas se nad tím zamýšlím a přijde mi, že jsou rozdělené společnosti všude na světě. Komunikace našich vrcholných politiků se např. od těch amerických nebo těch na východě tolik neliší… Je doba postfaktická, plná komunikačních faulů a útoků.
Je to hodně otázka strategií a taktik jednotlivých politických stran. Tyhle způsoby komunikace se budou objevovat vždycky. V posledních letech hodně cítíme styl komunikace Donalda Trumpa. Otázka ale je, jak dlouho může fungovat. Způsob politické komunikace u nás výrazně proměnil také Andrej Babiš. Dříve politici vystupovali velmi formálně – v oblecích, uhlazení, trochu nedosažitelní. Jeho mediální komunikace byla v tomhle směru vlastně velmi promyšlená. Neformálním vystupováním a způsobem mluvy ze sebe udělal „jednoho z davu“. Nemá vytříbený mluvený projev, ale právě to je součást strategie. Insight byl jednoduchý: lidé mají pocit, že jsou politici příliš vzdálení jejich každodennímu životu.U Donalda Trumpa je podle mě insight zase jiný. Pracuje s představou silného vůdce a s velmi silným americkým vlastenectvím. A tyhle strategie určitě nejsou náhodné. Jsou postavené na datech a hlubokém porozumění tomu, jak společnost přemýšlí.
Já jsem si díky cestování uvědomila, že jsem vlastně velká patriotka. Jsem hrdá Češka a jsem pyšná na naše dějiny i na lidi, o kterých se často moc nemluví. Například film Vlny jsem viděla asi dvacetkrát (filmu Vlny agentura PIARISTI dělala PR, pozn. autorky) a pokaždé u něj brečím, protože vypráví příběhy lidí, o nichž předtím věděla jen malá hrstka lidí. Jsou to hrdinové, kteří měli odvahu se postavit režimu. To, jak silně vnímám českou identitu, jsem si uvědomila i během akce Korzo Národní (další z klientů PIARISTŮ, pozn. autorky). Najednou tam bylo spoustu lidí se stužkami, kteří byli opravdu hrdí na to, odkud pocházejí.
My Češi máme často takovou švejkovskou tendenci všechno trochu shazovat nebo si ze všeho dělat legraci. Někdy pak zapomínáme na to, že je v pořádku se za něco pochválit a být na něco hrdí. Přitom jsme desetimilionový národ, který dokáže vyhrávat mistrovství světa a být v mnoha oblastech mezi nejlepšími. Jen to o sobě často neumíme nahlas říct.
„Někdy máte pocit, že silné téma musíte dostat do všech médií, která o něj stojí. Ale není to vždy ta nejlepší cesta…“
Vrátila bych se k filmu Vlny, o němž jste několikrát mluvila během vaší přednášky a kterému agentura PIARISTI dělala PR. Takový klient, to je sen. V PIARISTECH už od založení, jak vás sleduju, pečlivě vybíráte klienty, děláte s těmi, kteří vám sedí, že?
Zakladatelka agentury Nikola Lörinczová od začátku staví fungování firmy na principu dobrého jména. Pokud máte férový, transparentní přístup ke klientům, nastavíte realistická očekávání a dodržujete to, co slíbíte, tedy doručujete věci včas a jste pro klienta skutečným partnerem, někdy i oponentem, tak si postupně budujete důvěru. A právě ta je pro naše klienty klíčová.
Snažíme se mít přesah, sledovat vývoj v oboru, přinášet klientům aktuální informace a průběžně se vzdělávat. Klienti to vidí a vnímají. To, že dnes spolupracujeme s určitým typem klientů, je vlastně důsledek toho, jak byla agentura od začátku nastavená. Kultura je oblast, která nás dlouhodobě naplňuje a baví. Když něco komunikujete, musíte tomu věřit a dělat to s nadšením. Myslím, že právě to lidé poznají a i proto nás klienti z tohoto prostředí často oslovují. Postupně jsme si v téhle oblasti vybudovali silnou expertízu. Zvenčí jsou možná nejvíc vidět kulturní projekty, ale naše portfolio je dnes mnohem širší.
Samozřejmě je pravda, že komunikovat kulturní projekt je v něčem jednodušší než třeba žaluzie. U takových témat je potřeba jinak nastavit očekávání. Přemýšlet nad jinými úhly, jinými kanály a jiným typem příběhu. Ale vždycky se dá najít způsob, jak sdělení uchopit.
Velkou roli hraje také vztah s novináři. Pokud vědí, že jim dodáváte kvalitní materiály, že respektujete jejich práci a že se na vás mohou spolehnout, vzniká dlouhodobá důvěra.
A i u velmi atraktivních klientů je důležité pracovat s informacemi strategicky. Někdy máte pocit, že silné téma musíte dostat do všech médií, která o něj stojí. Ale není to vždy ta nejlepší cesta. Příliš velká medializace může projekt nakonec i poškodit, takže je potřeba dobře promyslet, kdy, kde a jak informace pustit ven.
V prezentaci jste ukazovala řadu příkladů komunikace vašich klientů. Jedním z nich je i slavný hotel InterContinental, dnes Fairmont Golden Prague, který krásně ukazuje, jak jste novinářům dávkovali různá témata podle zaměření daného média, abyste odkomunikovali plno úrovní, a zároveň měli exkluzivní obsah, čtenáři se dozvídali pokaždé něco jiného a byli zvědaví na další obsah… To je case study z říše snů!
To byl opravdu vesmír. Zvenku to možná vypadá jako krásná case study, ale nic z toho se nestalo přes noc. Za tím je opravdu hodně let práce. Jedenáct let budování agentury, kdy některé věci fungovaly dobře navenek, ale interně to nebylo vždy jednoduché. V našem oboru se občas stává i to, že práce není adekvátně zaplacená, nebo že agentura investuje do projektu mnohem víc, než se na první pohled zdá. I to je realita.
Dnes jsme ale v bodě, kdy nás těší, že nás reprezentuje dobré jméno. Klienti nás často oslovují sami právě proto, že chtějí náš způsob práce. Ale určitě to není něco, co by přišlo samo od sebe.
Postupem času jsme se také naučili mnohem víc vnímat, jestli mezi námi a klientem je takzvaný „match“. Často to poznáme už na první schůzce. A pokud ten pocit nemáme, tak do spolupráce raději nejdeme. Stejně jako my stojíme za klientem, potřebujeme v určitém momentu cítit, že klient stojí za námi.
„Novinářů a novinářské práce si strašně moc vážím.“
Probírali jsme také novináře. Často na ně slyším (čtu v diskuzích) kritiku, že pracují nekvalitně. Obě víme, že novinářské řemeslo není snadné. Často nejsou dobře zaplacení, jsou na ně kladené velké nároky, co se počtu výstupů týče. Finance ubývají, tištěná média si lidi nekupují, postupně mizí, online média si lidé taky platit nechtějí. Nemůžeme se časem dostat do doby, kdy bude neplacených, tedy volně k dispozici jen pár online médií s opravdu nekvalitními články?
Já si novinářů a jejich práce strašně vážím. Tím, že jsem s nimi v každodenním kontaktu, vidím, jak velké množství práce odvádějí a v jakých podmínkách často pracují. Mnoho z nich pracuje pod velkým tlakem, za relativně nízké peníze a s obrovskou zodpovědností. Myslím si, že kdyby to nedělali srdcem a s přesvědčením, že chtějí lidem přinášet důležité informace, ten tlak by dlouhodobě neustáli.
Velká část novinářů opravdu žije podle profesního kodexu. Platí to třeba pro veřejnoprávní média, jako je Český rozhlas nebo Česká televize. Pro mnoho lidí je to skutečně poslání, ne jen práce. Myslím si ale, že si to velká část společnosti úplně neuvědomuje. Lidé si často pod pojmem novinář představí moderátory večerních televizních novin soukromých televizí, kteří mají velký počet sledujících. Za každým takovým výstupem je ale práce celé redakce, novinářů, editorů i rešeršistů, kteří odvádějí velmi náročnou a často neviditelnou práci. Navíc právě novináři často otevírají důležité kauzy, a tím se dostávají pod tlak politiků nebo dalších lidí, kteří se snaží jejich práci zpochybnit. Proto jsem se i během meetupu ptala publika, jestli si někdo kupuje tištěné magazíny nebo má předplatné médií. Pokud chceme, aby kvalitní novinařina existovala i do budoucna, musíme ji jako čtenáři podporovat. Svět médií je totiž pořád také byznys.
Já osobně mám předplaceno poměrně hodně médií, kterým věřím. Nemůžu podporovat všechna, ale snažím se přispět tam, kde vidím kvalitní práci. Pokud jsme schopni platit si Netflix nebo různé streamingové služby, myslím si, že bychom měli být ochotni platit i za kvalitní informace a podporovat práci novinářů.
Není vám, stejně jako mně, líto, že za Netflix nemá problém platit skoro nikdo, ale 150 korun pro Českou televizi je pro hodně lidí problém?
Spíš si myslím, že si lidé často dostatečně neuvědomují, jaké přínosy veřejnoprávní média přinášejí. Ten systém pro ně není úplně srozumitelný a málokdo má představu o tom, jak vlastně funguje mediální prostředí nebo třeba financování filmové a seriálové tvorby. To, že se za Českou televizi nebo Český rozhlas platí pravidelný poplatek, mi přijde úplně v pořádku. Důležité mi přijde i to, že se poplatek platí za domácnost, ne za jednotlivce. Možná je to nepopulární názor, ale já bych ten poplatek klidně i zvýšila. Tím, že mám z profesního hlediska blízko k médiím, vidím, kolik práce za kvalitní novinařinou stojí a jak jsou novináři často placení. A ano, veřejnoprávní média nejsou dokonalá. Jsou věci, na kterých se dá pracovat, i způsoby, jak jejich fungování zefektivnit. Pro mě ale veřejnoprávní média hrají v demokratické společnosti zásadní a nezastupitelnou roli.
Myslím, že Erik Tabery se v nějakém podcastu nechal slyšet, že můžeme být v Česku rádi, že média veřejné služby máme, že to není ani v Západní Evropě samozřejmost. To mě opravdu hodně zaujalo. Co vy na to?
Myslím, že jsme si na množství médií, které u nás máme, trochu zvykli. Jsme poměrně malá země a mediální nabídka je u nás opravdu široká, čemuž pomohl i boom podcastů a dalších platforem, což je vlastně skvělé. Zároveň si ale myslím, že u některých médií nebo pořadů lze z názorů a způsobu moderování trochu cítit, kam se názorově přiklánějí. Jsou moderátoři i formáty, kde ta nestrannost není úplně samozřejmá. Právě proto si podle mě Česká televize a Český rozhlas tak silně zakládají na svém kodexu a na principu nestrannosti. V mnoha případech je to až velmi důsledné. O to víc mě mrzí, když se někdo z veřejně známých osobností snaží tuhle snahu zpochybňovat nebo obracet proti nim. Já tu nestrannost vnímám i ve své práci. Když těmto médiím nabízím témata, je velmi znatelné, jak pečlivě k nim přistupují a jak důsledně si hlídají vyváženost a nezávislost.
A pak některý politik na svém profilu řekne, že mu v debatě na ČT schválně ubírali prostor, že ho nemají rádi. To video má mnoho zhlédnutí, velký zásah a ČT je ušpiněná, co s tím?
To je bohužel realita doby, ve které žijeme. Je velmi jednoduché vystřihnout z debaty krátký úsek, který bude dobře fungovat pro vlastní cílovou skupinu na sociálních sítích. A pokud se pod příspěvkem objeví negativní komentáře, dají se snadno smazat. O to víc je podle mě důležité, aby se každý zamyslel nad tím, od koho informace přijímá a jestli si dokáže ověřit, jestli daná situace opravdu proběhla tak, jak je prezentována. Podobné situace se ostatně opakují skoro po každé politické debatě. Pro mě je spíš zajímavá jiná otázka – proč někteří politici nechodí do médií, jako je Česká televize, DVTV, Respekt nebo Deník N.
„Díky podcastu se potkáváme s lidmi, ke kterým samy vzhlížíme…“
Vy s Nikol máte také svůj podcast PÍÁRKO, což mi přijde jako skvělý PR počin PR agentury, která si tak nejen zajistí pozornost, ale také naváže skvělé kontakty se super řečníky. Co jste se za ty roky dozvěděly zajímavého, co dalšího máte v plánu?
Plánujeme se k podcastu zase vrátit. Než vzniklo PÍÁRKO, dělaly jsme s Nikol kurzy. Cítily jsme, že na trhu chybí dostupné vzdělávání v marketingu a PR pro kulturní instituce. Dnes už existují projekty jako Holky z marketingu nebo DigiSemestr, které dělají skvělou práci, tehdy ale takové možnosti skoro nebyly. Na trhu byly spíš drahé kurzy nebo konference, na které bylo pro lidi z kulturního prostředí těžké se dostat. V té době jsme spolu s Nikol nepracovaly a ona přišla s nápadem, že by chtěla sdílet znalosti a zkušenosti z workshopů třeba formou blogu. Já jsem se tehdy pohybovala v digitálním marketingu a věděla jsem, že blogů je v tomhle oboru už hodně. Navrhla jsem proto jiný formát – podcast. Já sama podcasty hodně poslouchám, prakticky pořád, skoro nikdy mě neuvidíte bez sluchátek. Sedly jsme si a definovaly si, jaké mají být cíle podcastu. Prvním bylo vzdělávat komunitu lidí z kultury a marketingu. A druhým propojit ji s odborníky, kteří často pracují pro velké značky a ke kterým by se lidé z kulturních projektů běžně nedostali. Když totiž pracujete na kulturních projektech, nesete velkou zodpovědnost, ale zároveň často nemáte tolik příležitostí potkávat se s lidmi z jiných částí marketingového světa. A právě to jsme chtěly podcastem trochu změnit.
Povedlo se?
Podcast se najednou začal dostávat k uším marketingových ředitelů, například z Alzy, a postupně se jeho záběr rozšířil z původního zaměření hlavně na kulturu k širšímu marketingovému prostředí. A s tím se vlastně vyvíjela i naše agentura. Velkým bonusem je pro nás i to, že se díky podcastu potkáváme s lidmi, ke kterým samy vzhlížíme – čteme je, posloucháme nebo sledujeme jejich práci. To je pro nás strašně inspirativní. Zároveň je pro mě velká radost, že i když už skoro rok nevznikl žádný nový díl, což mě hodně mrzí a chystáme se to změnit, lidé za námi pořád chodí a říkají, že je podcast nějak ovlivnil. Někdo mi třeba řekl, že po poslechu našeho rozhovoru se šéfredaktorkou Elle šel pracovat právě do Elle. To jsou momenty, které vás opravdu potěší. Myslím, že je to i tím, že některá témata jsou nadčasová a lidé se k nim vracejí. Ano, pro agenturu je to určitě také dobré PR, ale původní motivace byla hlavně vzdělávací. A občas se mi stane i trochu bizarní situace – někdo mě zastaví na ulici a říká, že mě zná. Já jeho ne. A pak zjistíme, že zná můj hlas z podcastu. Což je pro mě docela zvláštní, protože jsem většinou ten člověk v pozadí, ne před mikrofonem.
A kromě pozadí podcastu jsme se v odpovědi dozvěděli i to, jak jste se dostaly s Nikol dohromady, že?
S Nikolou jsme se potkaly ještě dřív, než založila agenturu PIARISTI. Její tehdejší asistentka napsala do skupiny na Karlově univerzitě, že hledají stážist(k)u, a já jsem k Nikole nastoupila na asi tříměsíční neplacenou stáž v jiné agentuře. Pak jsem odjela studovat do Austrálie. A právě v té době si Nikola založila vlastní agenturu. Když jsem byla na zahraničním studijním pobytu, napsala mi zprávu: „Zakládám novou agenturu, až se vrátíš, můžeme se potkat.“ Byly jsme na sebe už tehdy hodně profesně napojené. Po návratu jsem nějakou dobu v agentuře pracovala, ale pak jsem chtěla poznat i jiné oblasti marketingu a komunikace. Nejsem tedy v PIARISTECH nepřetržitě od jejich založení, ale úsměvně vzpomínám na to, že jedním z mých prvních projektů v roli asistentky byla kauza Český lev s Jimem Carreym. Mezitím jsem znovu odjela studovat do zahraničí, tentokrát do Greenwich v Londýně. Mám tak za sebou dva zahraniční univerzitní pobyty. Po studiích jsem si chtěla vyzkoušet také práci na klientské straně, abych pochopila PR v širším kontextu. Protože jak často říkám, PR se nerovná jen media relations. Pracovala jsem s různými komunikačními kanály, dostala jsem se i do oblasti digitálního marketingu a IT konferencí. Díky tomu dnes vím, jak odlišné může být komunikovat různá témata a jak důležité je hledat pro ně správné kanály. A pak nás, jak říkám, zase trochu symbolicky „dal dohromady vesmír“ a s Nikolou jsme se profesně znovu potkaly.
A takhle by mohl skončit náš rozhovor! Díky za něj!
Foto: Kristina Zejkanová
