Lásku a péči k nim proměnila ve dvě ocenění Zlatý středník! S ilustrátorkou Štěpánkou Jislovou založila sdružení Laydeez de Comics Praha, které propaguje tvorbu komiksových autorek. Sama je jednou z nich, vytvořila autobiografický komiks Bez vlasů, který ovládl 14. ročník komiksových cen Muriel za Nejlepší komiksovou knihu roku 2020. Kromě komiksů se zajímá o principy gamifikace. Zajímavých témat, o nichž bychom si s ní mohli povídat, je hodně, ale protože Tereza Čechová byla hostkou našeho říjnového meetupu věnovaného interní komunikaci, ptali jsme se především na „interku“. A pro ty, kteří se v této oblasti příliš nepohybují, dodáváme, že interní komunikace je způsob, jakým si lidé uvnitř organizace předávají informace a pokyny. Zaměstnancům pomáhá chápat cíle firmy, spolupracovat a pracovat efektivně.
Terezo, během vaší prezentace jste uvedla, že jste člověk, který se stydí, a proto děláte interní komunikaci. Interní komunikace je podle vás spíš pro introverty a externí pro extroverty, což mě nikdy nenapadlo, ale dává to smysl.
Nemyslím, že by to bylo úplně jasně dané – interka pro introverty a marketing pro extroverty, určitě ne, ale spíš chci ukázat, že introvert má pro tuto roli odlišný přínos. Jsem důkazem toho, že občas se vyplatí trochu přemoci, naučit se něco jiného a dát tomu čas. Introvert funguje jinak a má blíž k jiné skupině, já konkrétně mám paradoxně docela blízko k programátorům, se kterými často pracuji. V marketingové komunikaci se setkáváme spíše s extroverty, protože to spoustu věcí ulehčuje. Nemají problém za lidmi jít, oslovit je, mluvit s nimi, prezentovat a tak dále. Mají to snazší. Možná i v interní komunikaci, to nedokážu říct, ale spíš jsem chtěla zbourat představu, že musíte být extrovert, abyste to mohli dělat dobře. To si nemyslím.
Uvedla jste i to, že vám někdo řekl, že je pro interku dobré, že jste ten typ, který je sympatický, oblíbený u lidí a nemá s nikým moc problém. Nejprve vás to podle vašich slov trošku urazilo, ale chápete to. Přemýšlím, zda interní komunikaci často ve firmě nedělá spíš někdo extrovertní, protože takoví markeťáci, kteří interku dělají, často bývají.
Myslím, že interní komunikace je hodně o naslouchání. Neříkáte to, co chcete říkat vy, ale spíš se snažíte přeložit názory, pohledy a informace od jiných lidí do univerzálního jazyka, který ostatní dokážou nacítit a pochopit. Vy nejste ta hvězda, nemělo by to tak být. Lidi se ale za vámi nebojí přijít, nebojí se s vámi sdílet a není jim to nepříjemné. Nemají pocit, že jste tady, abyste někoho ohromili, což neříkám, že to tak všichni mají, ale měla byste asi být spíš tichá síla než hvězdná osobnost.
Předpokládám, že je optimální, aby člověk, který dělá interní komunikaci, s firmou, pro kterou pracuje, maximálně souzněl, a to i s vedením. Samozřejmě se nevyhnete tomu, že někdy komunikujete něco, co nechcete. Může se změnit směr firmy, její přístup k zaměstnancům a pak je to asi náročnější…
Já jsem zatím měla vždycky velké štěstí, že jsem pracovala ve velice příjemných, otevřených, kulturně bohatých firmách, kde jsme často sdíleli i názory. Ale samozřejmě už se mi stalo, že jsem občas musela komunikovat něco, s čím jsem ne úplně souhlasila, nebo mi to nebylo příjemné. Většinou to říkám hned na začátku. Ano, uděláme to tak a tak, ale řeknu, že s tím nesouhlasím, nebo že mám jiný názor. Do firmy to samozřejmě neříkám, ale i pro zadavatele je důležité, to vědět. Je to těžké a dovedu si představit, že pak vás asi práce bavit tolik nebude, když s tím vnitřně nesouzníte. Naštěstí to nemusím řešit.
Napadl mě jeden zajímavý příklad z Plzně. Na zářijové konferenci Kultura, která trvá, byl blok věnovaný interní komunikaci v kulturních organizacích, v němž hovořily Zuzana Hübnerová, expertka na interní komunikaci, a Kateřina Königová, náměstkyně ředitele Divadla J. K. Tyla. Mě doteď nenapadlo, že v DJKT jsou zaměstnané stovky lidí, umělci, administrativní pracovníci i řemeslníci, kteří u emailu nesedí. To musí být interkový oříšek.
Každá firma je v tomhle ohledu úplně jiná. Bavila jsem se se společnostmi, které měly tisíce zaměstnanců, i specifika jako třeba 60 % zaměstnanců úplně offline. Nemají e-mail, nemají přístup k intranetu, a přitom se k nim potřebujete dostat. To jsou pak velice těžké úlohy a v každé firmě je třeba zvolit jiné nástroje. Proto jsem říkala, že v interní komunikaci nic není špatně a je to o tom interku opravdu vymýšlet absolutně na míru, na míru kultuře, na míru specializaci, nátuře lidí, to, jak k nim nejlépe danou informaci dostat. Paradoxně naprosto nejlépe v takových situacích fungují třeba plakáty na toaletách.
A na záchod chodí každý=)
Přesně tak, to je ultimátní rada.
„Interní komunikace může být lék.“
Vy jste říkala, že interní komunikace je „méně náročná“ v tom, že se dělá více klidu, je tam prostor na to ji poladit, jít se proškolit, není tam tlak „teď hned“, protože právě launčujeme nový produkt… Zpětná vazba se k vám ale možná snáz dostane? Nikdy se však nezavděčíte všem a možná dostanete bídu za zaměstnavatele, může to být nevděčné…
Nevím, jestli je to taky třeba tíha neformální kultury, ale myslím si, že to bude všude. Lidská přirozenost je v první řadě kritizovat, a to vy nezměníte. Jde o to zachovat si osobní integritu, osobní ochrannou zónu, že nevyřešíte všem jejich problémy, strachy a stresy, které navíc často můžou být umělé. Občas se vyplatí trošku dupnout, nastavit zrcadlo, že už stačí, že tohle už je moc, ale myslím, že se toho nikdy nezbavíte. Minimálně na to nemám recept, jak by se to povedlo vyřešit. Občas jsem narazila na to, že jakmile se začalo víc informovat, lidem to trošku vzalo vítr z plachet. Když jim řeknete: Víš, že máš tohle a tohle, že můžeš tohle a tohle? Oni reagují, že to vlastně vůbec nevěděli. Často k tomu právě špatná informovanost může vést, protože nevědí, co se v jejich firmě děje, takže si automaticky můžou domýšlet a shazovat práci ostatních. Nevědí, jaké mají v práci benefity, protože je nevyužívají, a nikdy se k nim nedostalo, že můžou. Interní komunikace může být lék.
Budete se mnou souhlasit, že těch nástrojů a kanálů k informování může být použito hodně, správně, a stejně si někteří stěžují, že o něčem nevěděli? Není to až demotivující?
Jo. I proto jsem taky říkala, nezbláznit se z toho, nastavit svou ochranou bariéru a mít na mysli, že se nezavděčíte všem a nevyřešíte všechno. Hlavně si nastavit práci tak, aby vám dělala radost. Zároveň využívat kaskádu, kterou jsem zmiňovala. I kdyby byla nulová interní komunikace, tak musí fungovat kaskáda, protože váš šéf musí být hlavní nositel názorů, informací a všeho, co se k vám musí dostat. Za to je zodpovědný právě váš nadřízený. To je naprosto nejsilnější nástroj, zároveň asi nejhůř uchopitelný z role interní komunikace, protože spoléháte na lidskost a každý šéf je úplně jiný a věc vnímá úplně jinak. To je taková divoká karta, kterou až někdy někdo vyřeší a pokryje, tak jsem první ve frontě na recept.
Mluví se o tom, že je velmi nízká nezaměstnanost, že firmy brzy budou brát toho, kdo má ruce a nohy. Zároveň od lidí slyším, že zas tak jednoduché najít práci není. Jak to vnímáte vy?
Já mám zkušenosti z velice specifických firem. Vždycky jsem pracovala pro relativně mladé IT firmy, které naopak měly problém nacházet lidi i z toho důvodu, že velice důležitý byl kulturní fit a velký důraz byl kladený na to, aby ten člověk zapadl do mindsetu firmy. To je o to složitější, že je málo lidí s požadovanou kvalifikací a ještě vyřadíte velkou část uchazečů, protože cítíte, že by se daný člověk nehodil do týmu, že by nefungoval v rámci kultury atd. Vůbec si tedy nedokážu představit, jaká je situace jinde. Asi žiju trošku ve VIP bublině z hlediska zaměstnanosti.
Zabíhám mimo interku, ale zeptám se. Poměrně často čtu články o zaměstnávání starší generace, lidí 60+. Jednou se dočtu, že jsou za ně firmy strašně šťastné, že jsou vděční a pracovití, od známých zase to, že si práci od určitého věku těžko hledají.
Zkusím odpovědět z pohledu interní komunikace. Z hlediska formátů, to myslím, tak velký vliv nemá. Byť by člověk čekal, že třeba na osobních setkáních bude spíš ta starší generace, jak se říká, že je spíš na osobní kontakt, tak mladí nezůstávají pozadu. U nás v Aimtecu je hodně studentů na praxích a ti se tam objevují pravidelně. Spíš cítím rozdíl z pohledu seniority, kdy pro většinu lidí, kteří jsou ve firmě dlouho a jsou vnímaní jako takoví ti držáci, kteří všechno znají a firmu zakládali – našim zakladatelům je kolem 60 let a teď budeme slavit 30 let firmy, tím pádem jsou tam lidi, kteří jsou ve firmě 25 let – tak hlavní rozdíl je spíš v tom, jak mají plné kalendáře a nemají čas, než že by neměli zájem přijít. Hrozně příjemně mě ale překvapilo, že i ti lidé, co tam jsou pětadvacet let, tak jsou ke komukoliv stejně přátelští a otevření, v kuchyňce se dají do řeči s kýmkoliv, s kýmkoliv jdou na oběd. Spíš se naopak snažím bourat bariéry a představy mladých studentů a nováčků, že se nemůžou bavit s někým, protože je v té firmě 30 let, nebo proto, že je to zakladatel. Naopak při teambuildinzích jsou to většinou ti největší držáci. Mám pocit, že jde naopak o bourání těchto představ. Teď přemýšlíme nad nejmladší generací a tím, jak smazávat hranice. Cítíme, že se náš kolektiv dělí do skupin podle toho, jak dlouho je kdo ve firmě. Přemýšlíme, jak to víc provázat. To asi časem bude můj úkol.
„V interce vám jde o lidi. Nepotřebujete se zavděčit řediteli, ani nikomu jinému.“
Určitě hodně záleží na tom, pro jakou firmu interní komunikaci děláte, od toho se vše odvíjí. Aimtec je velká, úspěšná firma, která asi nemá problém lidi najmout, ani si je udržet, páni zakladatelé jsou také výjimečné osobnosti, máte co komunikovat, že?
Je to tak. Bavila jsem se i s firmami, které jsou jiné, mají tisícovky zaměstnanců, je to velká známá síť, kultura se tam taky složitě tvoří, ale i tak mám pocit, že je spousta témat a oblastí, které jsou vždycky stejné. Chceme poznávat lidi, chceme si s nimi povídat, rozumět jim, chceme je respektovat a věřit firmě, že dělá něco kvalitního a dobrého. A to je přesně úkol interní komunikace. Nestane se, že není nic hezkého nebo zajímavého, co můžete nasdílet, ať už příběhy zákazníků nebo příběhy lidí. To provází úplně každou firmu, ať už je její zakladatel nebo ředitel jakýkoliv. V interce vám jde o lidi, o koncové lidi. Nepotřebujete se zavděčit řediteli, ani nikomu jinému, chcete pomoct všem kolegům kolem. Myslím si, že to je to hlavní, co najdete v každé firmě, jen to občas bývá těžší a cesta je delší.
Určitě se lépe komunikují úspěchy a je lepší, když komunikujete ke stejným lidem a neodchází vám každý měsíc 30 % zaměstnanců…
Interní komunikace může být nástroj, který s tímhle pomáhá. Věřím, že dokáže zvýšit hrdost na firmu, vybrat a ukázat to, co je dobré, vysvětlit, proč se ty špatné věci dějí, že to má nějaký důvod a že třeba existuje cesta, jak pomoci, aby se to změnilo. Když interní komunikace chybí, tak co kdo řekne, je pravda. Toxicita se šíří hrozně rychle, a když ji nemáte jak zatrhnout, udělá svoje dílo. Interní komunikace ale samozřejmě logicky není něco, co je vidět na první dobrou. Spousta lidí o ní nepřemýšlí tak, že by mohla mít nějaký dopad a bude to asi jedna z prvních oblastí, na které se případně ušetří, protože to není byznys.
„Nic není špatně, pokud interku děláte s tím, že sloužíte lidem, že je ochraňujete, že informujete, že jim pomáháte šetřit čas.“
Vy jste během vaší přednášky zmínila, že v rámci interní komunikace vlastně není nic špatně. Důraz jste kladla na opakovat a spojovat. Přemýšlím, zda může být větší problém, že lidi informacemi „bombardujete“, nebo že naopak informace postrádají. Mnohdy ale lidi na nic nereagují, a proto nevědí.
Kdo nechce být informovaný, tak nebude informovaný nikdy, to nezměníte. Interní komunikace je zároveň takový ten gatekeeper, a to podle toho, na jaké úrovni ji děláte. Když dokážete zasáhnout do toho, jaká informace kam jde, tak dokážete zároveň lidi trošku bránit a dát případně stopku. Jde o to, opravdu vybírat jen to nejdůležitější a znovu vždycky opakovat důležitost toho, proč to říkáte a co s tím má příjemce dělat. Je rozdíl mezí informací Stalo se tohle. a Stalo se tohle a potřebovali bychom, abyste udělali následující do té a té doby. Jakmile tam je jasný návod, tak ta informace není zahlcující, ale je to v uvozovkách klasická pracovní náplň a pro lidi je to snazší, než aby začali chodit za zodpovědnými osobami a ptát se, co s tím mají dělat. Už zkrátka mají návod, jak s tím mají naložit, udělají to, je to hotové a můžou to pustit z hlavy. Je třeba udělat informaci užitečnou pro lidi a přemýšlet. Nic není špatně. Ale platí to jen tehdy, pokud vše vidíte očima kolegů, ochraňujete je, pomáháte šetřit čas a navádíte je, co a jak.
Než nějaké sdělení vypustíte, tak přemýšlíte nad tím, jestli ho příjemci potřebují, že? Proč to píšete, proč to vzniká, jak jim to pomůže…
Přesně tak. I podle toho vlastně plánujete, jak moc o tom budete mluvit, kolikrát, kde a tak dále. Občas přišel požadavek, že je třeba udělat velkou kampaň, ale časem jsem zjistila, že to úplně stačí říct na schůzce tým lídrů a je to vlastně hotové. Přemíra akcí by byla kontraproduktivní.
Jak zaznělo ve vaší přednášce – mnohdy leták dokáže víc než velká kampaň. Zaznělo, že polepit záchod funguje, na ten chodí každý. Napadlo mě, zda někdo nemůže říct, že ho ani tam nenecháte v klidu…?
Ano, určitou formou komunikace si naštvete někoho a někoho naopak velice potěšíte. A je to i o vyzrálosti interky, o personalizaci, kdy musíte najít rozumný mix, aby to neudělalo paseku. Kdybyste nechtěli nikoho naštvat, museli byste mlčet. Nulová komunikace ale škodí zase na úplně jiné rovině.
Mnohokrát jsem slyšela, že to nejdůležitější se vždycky vyřeší „na cigáru za barákem“, ne v kanceláři, ale nevím, nikdy jsem nekouřila=)
Tak to já vůbec netuším, protože jsem nikdy kuřák nebyla, ale myslím si, že venku se řeší spíš takové ty drbíčky, než… Smích. Oni jsou vždycky všichni strašně překvapení, že já nemám žádné drby, ale ke mně se to fakt nedostává. Nevím, jestli to není tím, že se všichni bojí, že mám v rukou příliš mnoho komunikačních kanálů.
Možná to je tím, že jste tak moc sympatická a oblíbená (publikum Terezu na našem meetupu hltalo od první sekundy, pozn. autorky) a s nikým nemáte problém?
Možná se mnou není zábavné řešit drby, ale možná je pravda, co říkáte, protože já většinou jen tak odvětím, že to je každého věc. Zároveň ze své role musím být důvěryhodná osoba, takže když náhodou něco přichází, tak se tomu spíš bráním. Kde se řeší nejvíc témat? Máme pravidelné teambuildigy, ty bývají takovými touchpointy. Firma se snaží, aby se jednou za rok všichni sešli mimo práci a nemuseli práci řešit a naopak se mohly řešit všechny tyhle vedlejší věci. Ale na cigárku vidím spíš jednotlivce, musím říct, už nevidím moc skupinek. U nás si sedneme spíš na kafíčko.
Interní komunikace bývá první, co se škrtne, když přijde na rozpočet a šetření, to už jsme si řekly, že?
Mnohem větší důraz se logicky klade na marketingové aktivity, placené reklamy, kampaně a tohle bývá na druhé koleji. Možná i proto, že můj budget je opravdu naprosto zanedbatelný. Naštěstí se naopak setkávám s tím, a vždycky si toho hrozně vážím, že za mnou přijdou kolegové s tím, že to bylo hezky napsané, zajímavé, že jim to pomohlo. A to i ti, od kterých bych to nečekala, což je důkaz, že má má práce smysl.
Když by za vámi někdo přišel s tím, že smysl v interce nevidí, jak byste zareagovala? Máte po ruce čísla?
Cokoliv dělám, tak se nesnažím jet jen pocitově, ale mít plán a strategii, jak na sebe vše navazuje a co nám to přináší. Když přicházejí kolegové s radami, jak by to mělo být jinak, vždy mám po ruce důvod, proč to dělám zrovna tak, jak to dělám. Spíš se často setkávám s překvapením, jakou hodnotu komunikace přináší, byť to vlastně nečekali. Pro většinu bývá interka „nice to have“, ale když vidí, jak může v reálu fungovat, najednou všechno zapadne dohromady.
A můžu dát do titulku, že v každé firmě je jeden amatérský specialista interní komunikace?
Nejeden!
