Klastr MECHATRONIKA se podílí na několika důležitých edukativních i přeshraničních projektech, propojuje, informuje a také pořádá celou řadu akcí a aktivit, které posouvají obor dál. Katka Podaná donedávna působila také jako developerka RIS3 strategie v rámci projektu Smart Akcelerátor Plzeňského kraje III a odborná garantka specializací Nové materiály a technologie a inteligentní výrobní systémy. Technické záležitosti, novinky a vychytávky umí vysvětlit jako málokdo, techniku ale nikdy nestudovala. Jak se dostala do čela klastru, jenž byl nedávno oceněný prestižní Evropskou známkou Excelence Bronze Label? A co nabídne Městečko technologií, doposud největší akce, kterou Katka Podaná představí nejzajímavější české technologie veřejnosti? Začtěte se do rozhovoru plného 3D tisku a taky obdivu, který není placený, ani nucený. Katka je prostě dříč.
Katko, jsi velmi aktivní ředitelkou Klastru MECHATRONIKA. Jak jsi se jí vlastně stala? Techniku jsi nestudovala, tak mě zajímá, jaká byla tvoje profesní dráha.
Dostala jsem se k tomu náhodou. Pracovala jsem na Západočeské univerzitě v Koordinačním centru česko-německých výměn mládeže TANDEM. Potom jsem byla chvilku doma s dětmi a pak, když jsem se vrátila na univerzitu, jsem zjistila, že chci dělat víc než jenom s mládeží, že bych potřebovala mluvit i s dospělými, nebo alespoň dospělejšími lidmi. Přes obchodní a transferové oddělení v COMTES FHT jsem se dostala do klastru, protože klastr připravil projekt na transfer technologií a česko-bavorskou spolupráci a potřeboval někoho, kdo má zkušenosti s česko-bavorskou spoluprací. Já jsem byla v kanceláři vedle, takže bylo jednoduché mě oslovit a mně se hrozně líbilo, že můžu rozjet něco nového a pomáhat tu budovat něco, co na bavorské straně funguje. Vím, že všechno není úplně přenositelné, ale říkala jsem si, že stojí za to, to zkusit. S tímhle nadšením jsem do toho před těmi 5 lety šla.
Před 5 lety jsi měla zkušenost z univerzity, ale s úplně jiným, navíc mládežnickým projektem. Uměla jsi německy…
…a měla jsem zkušenosti s podniky, protože jsem za COMTES jezdila na různé veletrhy. V té době jsem ještě pracovala pro COMTES, kam jsem se dostala taky náhodou, zrovna hledali někoho, díky komu by se líp dostali do Německa a na německé veletrhy. Hledali někoho, kdo se nebál jet do Německa, týden tam být a mluvit s lidmi.
3D tisku a novým technologiím jsi se v té době ale vůbec nevěnovala, nebo ano?
Novým technologiím jsem se nevěnovala, kovům jsem vůbec nerozuměla a doteď rozumím málo a 3D tisk přišel až postupně. Vlastně jsem se všechno naučila a začala se o to zajímat až takhle.
Je to ale jen 5 let a té oblasti rozumíš jako málokdo! Myslela jsem, že řekneš, že tě tahle oblast zajímá od útlého věku, že jsi chodila do modelářského kroužku. Ten tvůj rozhled a ta odbornost na mě působí jako z patnáctileté praxe, ne jako náhoda, že jsi seděla vedle v kanceláři…
Náhoda to není, protože klastr je o propojování. To byla vlastně první věc, kterou jsem ve své profesní činnosti dělala. Propojovala jsem mládežníky a školy a vždycky mě bavilo hledat nějaké přesahy, něco navíc. Aby to nebylo jenom o tom, že se děti seberou a někam jedou, tam se potkají a zase jedou zpátky, ale aby to bylo udržitelné. Za mě je jedno, zda tu udržitelnost hledáme v nějakých humanitních oblastech, nebo v technologiích. Pořád si myslím, že nové technologie mají smysl jenom tehdy, pokud jsou udržitelné a pokud nás posunou někam dál. Nemá cenu si tisknout každou blbost, když už ji máme vyrobenou někde jinde z něčeho jiného.
Napadá mě, zda pro vedení klastru, který je hodně o networkingu, propojování, vymýšlení a organizování, vlastně není lepší, když ho vede někdo akční a dostane se k němu tak trochu náhodou jako ty, než studovaný inženýr, který nemusí mít potřebné soft skills a být tak zdatný organizátor jako ty, protože ty jsi té odbornosti dosáhla. A hodně rychle.
Jsou různé druhy klastrů, ale pro všechny je vlastně společné, že vždycky propojují akademickou, profesní a firemní část. Asi je dobré, aby tam vždycky byly zastoupeny ty dva pohledy. Náš klastr je zajímavý, nebo lépe řečeno specifičtější tím, že mechatroniku má jako prostředek. Nabízíme plno networkingových a matchmakingových aktivit, protože mechatronika, elektronika, automatizace, digitalizace a všechny tyto oblasti, kterými se zabýváme, jsou společné pro spoustu průmyslových oborů, čili nemusíme se věnovat třeba jenom textilu nebo plastům, ale máme ten záběr komplexní. A asi ano, asi je dobré se k tomu dostat náhodou, asi to tak mělo být=) Je možné, že jiný manažer klastru by ho vedl jinak, ale tím, že jsem začínala na tom česko-bavorském projektu o transferu znalostí, je pro nás téma transferu a networkingu důležité.
Dalo by se obecně říct, že Němci ze své povahy daleko radši networkují a setkávají se než my?
Spíš jsou na to víc zvyklí, protože klastry u nich fungují déle a členství v klastrech a jim podobných organizacích pro ně znamená určitou výhodu a prestiž.
Oni se ale také nebojí sdílet know-how, že? Odhaduji, že je to možná i tím, že nemají jako my tu zkušenost ze socialismu, kdy si něco raději necháváme pro sebe. Nebo to tak není?
O tom přemýšlím dlouho a často, jestli je to tou naší zkušeností z minula, ale ta už snad není tak silná. Už nás řídí mladší generace, nebo se aspoň snaží. Možná že české firmy a čeští výzkumníci ještě nejsou úplně zvyklí na to, že se sdílením můžou posunout dál, že vlastně navazují na něco, co už je a nevymýšlí kolo znovu. Na druhou stranu si myslím, že spousta západních národů vydá za skvělou inovaci, kterou se chlubí, něco, co Čech považuje za něco normálního, samozřejmého, co je jasné, že musí fungovat.
Takže platí, co už jsem mnohokrát slyšela, že když někdo z německého týmu zrovna není k dispozici, celý projekt stojí, protože ho nikdo nezastoupí, zatímco v Česku se jede dál, protože tady jsme zvyklí, že si nějak poradíme, že jsme v pozitivním slova smyslu brouci Pytlíci?
Teď je otázka, který ten způsob je dlouhodobě udržitelný a správný, protože to na druhou stranu znamená, že ten český brouk Pytlík žije v mnohem větším stresu. Když nebudeme brát v potaz to, že má nižší plat, bude zvyklý zvedat telefon i o své dovolené a každý večer prostě zkontroluje emaily. Zatímco Němec ví, že má termín 14 dní a do toho se vejde, a tak si večer pustí film a pracuje s větším klidem a nadhledem. Nebo jinak: Němec si řekne o termín o týden později, protože má naplánovanou dovolenou a chce si ji užít v klidu. Ale na to jsi se úplně neptala.
Že si umíme poradit, to je česká vlastnost a je krásná. A je hodně vidět například i v 3D tisku. Chybí nám nějaký díl? Než zadám lití do nějaké formy, přemýšlím, zda neexistuje něco, čím to můžu nahradit, a vytisknu si to. Než čekat 14 dní, než mi přijde objednané zboží, které se zadrhlo někde na hranicích, tak si to prostě vytisknu, protože si s tím poradím a do budoucna zjistím, že to možná můžu i vylepšit a můžu to udělat takhle a takhle…A to je způsob, jak se některé inovace hezky a prakticky prosazují a usazují. Tohle my Češi umíme rozhodně lépe než Němci a rozhodně lépe než většina národů v Evropě.
Pro duševní zdraví je ten německý přístup asi lepší, ale pomáhá to byznysu?
Otázka je, co z toho je lepší přístup a kdo je opravdu efektivnější. To jsou filozofické otázky. Setkáváme se s tím. Je to fakt o nastavení českého pracanta. Pokud se například z rodičovské dovolené Němka/Němec vrátí na 2 dny v týdnu, tak nám všem v týmu napíše, které dva dny ji/ho můžeme kontaktovat, jindy poštu nebude vyřizovat. Tečka. To si ze své zkušenosti neumím představit, nezažila jsem to, ale snad to dneska už někde jde a přála bych si, aby to bylo častější.
Na druhou stranu si říkám, zda to, že si „umíme poradit“, občas není trochu z nouze ctnost. Někdy ani tak nejde o čas nebo peníze, ale o to, že je to jen zbytečná byrokracie, kdy na malý dílek do skládačky musíme zorganizovat výběrové řízení.
To jsou za mě dvě věci. Ano, s byrokracií je to složité a my si to občas děláme složitější, než je potřeba. To je asi všeobecně známé, to neřeknu nic nového. Na druhou stranu tohle zjednodušování postupů, jak bych to nazvala, je společné všude ve světě, to není typicky česká věc. I v Německu fungují tak, aby to vyšlo a nemusel se podepisovat další papír navíc. Ještě jednu věc bych ale chtěla říct, občas je papírování potřeba. Pokud se budeme bavit například o tištěných dílech do aut, chceme, aby splňovaly nějaké bezpečnostní normy a auto se nám nerozpadlo v zatáčce😉
„Úroveň technologií je u nás rozhodně konkurenceschopná. Jediné, co my neumíme dobře, je propagace.“
Když bychom, co se nových technologií týče, srovnali Českou republiku a svět. Jak si podle tebe stojíme? Jsme konkurenceschopní?
Tady si udělám reklamu na 22. října, den, kdy se v Plzni koná Den klastrů a s ním spojený veletrh Městečko technologií. Organizujeme ho společně s Národní klastrovou asociací, SIT Plzeň a dalšími partnery v TechToweru a chceme díky němu ukázat spoustu konkrétních věcí, ať už technologií nebo inovativních výrobků, které vznikly v českých firmách.
Myslím, že úroveň technologií je u nás rozhodně konkurenceschopná. Jediné, co my neumíme dobře, je propagace. Neumíme si za tím stát. Neumíme si říct, že například nanovlákna z Liberce jsou skvělá česká věc. Tohle my neumíme říct, přitom tady vznikly a všude ve Francii nebo Španělsku je znají a používají.
Vzpomínám na meetup s kreativním ředitelem Jakubem Hussarem, který nám oběma hodně sedl. Mluvila jsem s ním o tom, že myslím, že my Češi malé sebevědomí, a kdyby tomu tak nebylo, možná řada našich „problémů“ zmizí. On zároveň zmiňoval to, že Česko vnímá jako nanotechnologickou velmoc. Souhlasila bys?
Rozhodně ano a právě Městečko technologií představí i nanotechnologie pro různá použití. Včetně prototypu stroje, který nanovlákna vyrábí a navíjí. Stejně tak jsme laserová velmoc. Lasery mají v Česku taky silné zastoupení v mnoha oborech. A to v Městečku taky ukážeme! Souhlasím s Jakubem Hussarem, že umíme tyhle věci skvěle, ale neumíme to říct dostatečně nahlas. Říkáme to vždycky v nějakém malém odborném kroužku, ale neříkáme to dost nahlas veřejně. Jak už jsem řekla, Městečko technologií bude příležitostí ukázat náš um veřejnosti.
Je to povědomí dostatečné v odborných kruzích? Vědí o těch (nano)technologiích ti, co by si je objednali a využili je? Veřejnost to vědět nemusí, byť by bylo fajn, kdybychom na sebe my Češi byli více hrdí…
Jo, tam to funguje dobře.
Takže kdybychom se zeptali nanotechnologa někde v Evropě, zda je Česko nanotechnologická velmoc, nebo zda vědí, že v Liberci vznikají skvělá nanovlákna, tak by se to vědělo?
Myslím, že jo. A nejspíš s nimi budou i v kontaktu😉
Takže jsme dobří!
No vždyť to říkám pořád, jsme výborní, jsme skvělí a už se fakt těším, že to v říjnu lidem v Městečku technologií ukážeme. Ať už se bavíme o nejmenovaných známých českých antivirových systémech, nebo součástkách, které posíláme do vesmíru…Možná to jsou všechno drobnosti, ale děláme to a děláme to dobře. Jenom to chce říkat víc nahlas.
„V Plzeňském kraji se potřebujeme nestydět za to, že umíme průmysl.“
Plzeňský kraj se podle RIS3 strategie soustředí na pět oblastí, tzv. domén specializace, a to na chytrou mobilitu, biomedicínu a techniku ve zdravotnictví, moderní energetiku, nové materiály a technologie a inteligentní výrobní systémy. Dvě z nich jsi nějakou dobu odborně zaštiťovala. Rozhovor vedeme po odborné diskuzi na téma vodík a jak ho v regionu uchopit. Vidíš v našem kraji další oblast nebo téma, které by bylo zajímavé a dalo by se uchopit?
V regionu je spousta potenciálu. Asi v tuto chvíli nejsem schopná říct konkrétní téma, jestli je to vodík, nebo něco jiného. Nicméně si myslím, že Plzeňský kraj a my tady se potřebujeme nestydět za to, že umíme průmysl. Občas mi přijde, že to schováváme, ale je to zbytečné. Druhá věc je hledat přesahy, kde se témata propojují. Můžu mít skvělý materiálový výzkum kovu, ale ideální je ho mít propojený např. se zdravotnictvím. To zrovna klastry umějí. Úlohou klastrů je pomáhat s marketingem a propojováním. Pro mě je třeba strašně super vidět úspěchy našich členů. Nedávno jsem šla do kina se svojí rodinou a přáteli a viděla před filmem klip o inovacích v Plzeňském kraji a bylo tam vidět několik našich členů, a bylo super říct: Jééé, ty znám, to je super, oni to fakt uměj. To je hrozně hezký pocit.
Jsi odbornice na 3D tisk. Na 3D tiskárnách dnes vznikají budovy, tisknou se potraviny…kam se ještě může 3D tisk posunout? Jaké má 3D tisk vlastně limity, má-li nějaké?
Tyto predikce bych nechala na odborníky, kteří jsou do toho ještě víc nadšení než já. Jako u všeho i tam pořád vidím tu udržitelnost nebo potřebu udržitelnosti. Jde o to, jestli má opravdu cenu tisknout i věci, které za mě potřeba tisknout není. Určitě má cenu tisknout domy v jižní Evropě, kde nemají stromy, jenom písek. Proč tedy vyrábět cihly, když můžu písek přisypat do betonu a rovnou to vytisknout? Vyhrabou tam díru, dají do ní základy, postaví si dům, super, je to za mě skvělá práce s materiálem. Jasně, trochu zjednodušuju. A těším se na to, až budeme umět dobře tisknout ve vesmírném prostoru, to bude super. Už aby to bylo! Ale zase bych nesázela na to, že 3D tisk je jediná a samospásná věc a že budeme tisknout všechno. I když vytisknout jde leccos. Třeba hned tady za rohem v Chamu máme výrobce tiskáren na čokoládu.
Čokoláda tištěná na 3D tiskárně, to je spíš hobby záležitost, že? Pořád se tisk na 3D tiskárně musí vyplatit…
Tisk čokolády je skvělá věc. Pro rodiče. Po náročném dni mám občas chuť sníst čokoládového slona, tahle tiskárna to umí😉 Ale vážně. Pořád je potřeba přístup cena-výkon. Jako ostatně u všech technologií. V tuhle chvíli nějakému velkému rozšíření třeba kovového 3D tisku brání cena. Vytisknout to trvá déle a je to dražší, než to klasicky odlít. Na druhou stranu si to vytisknu tak, aby to mělo lepší vlastnosti než to, co mi vyleze z formy. 3D tisk ale může být cestou k vyšší recyklaci, protože planeta není nekonečná. Na tom teď pracují kluci v Plastikářském klastru, kde tisknou z plastových odpadů. Celý kontejner na tříděný odpad vyperou, rozemelou a tisknou z té plastové drti. V tuto chvíli tisknou květináče, do budoucna ale možná budou vyrábět i něco jiného. Tenhle směr, kdy se prostě využívá, co už člověk má, se mi hodně líbí.
Doba, kdy se na 3D tiskárnách tiskly klíčenky a píšťalky, v podstatě drobnosti pro radost, aby si člověk vyzkoušel novou technologii a žasnul nad ní, ta už asi pominula, že?
Asi už to není tak časté, ale jsou to zrovna věci, za kterými bych si fakt stála. Obzvlášť když tyhle workshopy napojíme na školy, nebo je spojíme s rekvalifikacemi. Jde o to naučit se pracovat ve 3D prostředí, se softwarem, správně nastavit tiskárnu, naučit se znát materiál a parametry tisku. Vědět, jakou trysku použít, nebo že některé filamenty nesmí být navlhlé. Vlastně je to způsob dalšího vzdělávání, a že z toho vyleze jenom píšťalka, je vlastně jedno. Jde o ten proces.
Jak moc je trh s 3D tiskárnami nasycený? Hobby tiskáren na výrobu píšťalek doma už je možná dost, čím dál tím víc se ale používají velké průmyslové tiskárny, které jsme už zmínily. Co Průša Lab, který nás proslavil ve světě. Věděla bys, kam se ubírá jejich byznys?
Určitě se bude portfolio zákazníků i nabízených tiskáren rozšiřovat. Ta otázka by samozřejmě měla směřovat na Josefa Průšu, nicméně v tomto případě nejde o hobíky jako takové, ale spíše o firmy, a to se myslím daří a ještě chvilku se dařit bude. 3D tiskárna může nahradit rýsovací prkno. Dřív se vše načrtlo, stáli u toho lidi v bílých pláštích, jak to známe z filmů. Teď tam místo toho stojí tiskárna od Průši a rovnou jede prototyp. A to je pro spoustu z nás super, když to nevidíme jen na papíře, ale držíme to i v ruce a umíme si to reálně představit.
Takže by se dalo říct, že se meze nekladou, jaké tiskárny se budou vyrábět a pro koho, protože možnosti jsou nekonečné?
Jasně, žádná velká omezení si teď představit neumím. A bude to náhodou moc pěkný vývoj, co všechno budeme tisknout…A nebude to dělat jenom jedna firma z České republiky.
PrůšaLab ale patří k těm nejlepším na světě, je to tak?
Rozhodně jsou jedni z nejlepších a nejrozšířenějších na světě a ví se o nich. Lidi je mají spojené s Českou republikou, takže to je krásný příklad úspěšné technologie.
Vraťme se ještě ke klastrům. Jsou hodně rozšířené v Německu, které je spolkové. Jak se daří klastrům u nás? Fungují podobně a naplňují svůj smysl?
Myslím, že to není jenom německá, ale spíše západoevropská záležitost a vychází asi trošku i z historie a faktu, že západní Evropa je od začátku ochotnější sdílet zkušenosti – samozřejmě do určité míry, nikdy si neprozradí firemní tajemství – i obavy a hledat společně řešení. To západní Evropa prostě uměla dřív než my a mám pocit, že východní Evropa to občas opravdu někdy bere zbytečnou oklikou, ale budiž. Zároveň si nemyslím, že je správný přístup hodně se přibližovat fungování západoevropských klastrů. Myslím, že bychom si měli najít vlastní cestu. Klastry v České republice fungují dobře a zastoupené tu jsou jak klastry vyloženě oborové, zaměřené třeba na nanotechnologie nebo textil, tak i takové, které hodně spolupracují na nějaké dodavatelské a subdodavatelské bázi mezi sebou. Tam bych jako příklad uvedla třeba automobilový klastr. Jsou i klastry, které vymýšlejí nové věci. Jsou tu klastry, které se hodně zapojují do vzdělávacího systému. Máme u nás i klastry, které zaštiťují více témat pohromadě a jenom je propojují. Myslím, že je dobře, že na takhle malém českém rybníčku máme spoustu možností, co můžeme dělat. Mezi klastry se pravidelně potkáváme a spolupracujeme. Západní Evropa má náskok v budování důvěry a my ji v tomhle ohledu musíme dohnat. Jeden klastrový manažer může mít důvěru vůči druhému, nepustíme ven žádné tajné informace, stejně tak nám důvěřují naši členové. Naše členy umíme navzájem propojit tak, aby si vyšli vstříc a mohli spolupracovat, aby je to oba posunulo dál. Je to běh na dlouhou trať, ale stojí za to.
Někteří nevědí, co si pod pojmem klastr představit. Dal by se přirovnat k řemeslnému cechu?
My o tom často mluvíme a ano, někteří naši členové to chápou tak, že je to prostě nějaká záruka kvality a ve chvíli, kdy za klastr jedu třeba do Bavorska, je jim tam jasné, že za sebou v členské základně mám kvalitní firmy, které jsou schopné dodat dobré řešení a je na ně spolehnutí. Takhle mě tam přijmou a pro naše členy je to samozřejmě jednodušší, než kdyby posílali stovky emailů s nabídkami a katalogy. Ty stejně skončí ve spamu. Takže ano, tak trošku řemeslný cech nebo záruka kvality, to je dobré přirovnání.
V Klastru MECHATRONIKA je v tuto chvíli zapsaných dvacet členů. Jak moc jsou aktivní, jak členství využívají, jaké jsou jejich potřeby? Někdo asi hledá zaměstnance, někdo zákazníky, někdo možná více využívá informační servis nebo možnosti networkingu…
Výzkumné organizace chtějí pomoci s projekty, potřebují projektové partnery, to je jejich práce. Firmy se chtějí dostat k novým zákazníkům, to je zase jejich cíl, takže ty s námi jezdí na česko-bavorské akce, kde jsou vidět. Zároveň se na valných hromadách často sdílí konkrétní zkušenosti, což bylo znát zejména za covidové a finanční krize. Každý má nějaký důvod, proč se ke klastru přidal, a my se mu s tím snažíme dál pomoci a naplnit ta jeho očekávání.
Dá se říct, že právě v době krizí, ať finanční, covidové nebo materiálové, mají členové větší potřebu se scházet?
Klastr MECHATRONIKA je členem Národní klastrové asociace, která je zase o patro výš a má mnohem blíž k ministerským úředníkům. Může tak ovlivnit nějaká ministerská rozhodnutí. I my jsme se tenkrát zapojovali do diskuzí o drahých energiích a energeticky náročných odvětvích, což bylo důležité pro naše členy. Když už řekli, že mají nějaký problém a potřebují, aby se to posunulo, tak jsme se to zkrátka snažili nějak posunout. Jak to pak dopadlo, nebo nedopadlo, jaké bylo politické rozhodnutí, s tím už ale bohužel nic nenaděláme.
Kolik klastrů v Česku odhadem máme? Desítky, stovky…?
To řeknu skoro přesně, protože to máme na stránkách Národní klastrové asociace, kde jsem členkou představenstva. Registrovaných klastrů a technologických platforem je v České republice kolem stovky. Těch aktivních, které opravdu něco dělají a nejsou jenom zapsané a jednou ročně se sejdou, těch je kolem 40. Většina z nich je zapojená do práce Národní klastrové asociace a účastní se s námi národních nebo mezinárodních akcí.
Klastr MECHATRONIKA v loňském roce získal ocenění Bronze Label, což je prestižní známka kvality. Co to ocenění vlastně prakticky znamená, za co se uděluje a kolik dalších klastrů u nás ho má?
Je to ocenění kvality klastrového managementu, které vzniklo v Německu před mnoha lety. V současné době je jediným ukazatelem kvality klastrových organizací, který je uznávaný Evropskou komisí. Znamená, že klastr má nějaký řád a smysl, že ví, co má dělat a proč to dělá, že to prostě není jen nějaký spolek, který pobírá dotace. Ta ocenění jsou celkově 3 – bronzové, stříbrné a zlaté, samozřejmě podle barvy jde i o náročnost, zpracování i finance. Upřímně jsme dlouho přemýšleli, jestli o něj budeme usilovat, ale já v tom vidím hodně velký potenciál. Otevře nám dveře mezi podobně smýšlející klastry v zahraničí, budeme mít nové partnery pro naše členy a zahraniční klastry v nás uvidí kvalitního partnera, protože jsme prošli tímhle ověřením kvality a máme na to 3 roky platnou známku. Je prostě vidět, že se opravdu snažíme a umíme. Nebylo to úplně jednoduché na přípravu, ale zvládli jsme to a já jsem za to vděčná. Bylo to přísné a je třeba říct, že v České republice máme dvě aktivní expertky, které s tím pomáhají a provedou klastry celým procesem. Já jsem jedna z nich, o to přísnější to hodnocení bylo, protože jsme to nemohli nějak „okecat“, očekávalo se, že zrovna náš klastr bude zvládat hodnocení příkladně. A abych zodpověděla zbytek otázky, u nás se tyhle známky kvality začaly prosazovat až poměrně nedávno. V tuto chvíli je bronzových klastrů asi 9, máme dva zlaté a stříbrný je taky jeden. Z té stovky zapsaných klastrů a asi 40 aktivních klastrů to opravdu není mnoho. Osobně bych byla radši, kdyby oceněných klastrů bylo více a byly tím pádem víc vidět ve světě.
Můžete v budoucnosti dosáhnout i na stříbrný nebo zlatý label, nebo to už by bylo pro klastr jiné velikosti? Je to teoreticky reálné?
Záleží i na počtu členů, takže pár bychom jich ještě potřebovali. Za mě to teď není téma, teď chceme víc pracovat s naším bronzem. Tím, že jsme ho získali, jsme se posunuli do té elitnější skupiny. Už nejsme jen nějaký klastr, jsme kvalitní klastr. Podle mě má cenu zajímat se o nějaký vyšší label až ve chvíli, kdy pro nás ta skupinka lepších klastrů bude malá, kdy uvidíme, že opravdu chceme jít dál. Takže ano, myslím, že většinu požadavků bychom zvládli, kdybychom chtěli, ale teď nechceme.
Je to ale velké ocenění i pro tebe, že? Je to známka, že klastr řídíš dobře.
Já klastr neřídím sama, to si pojďme říct. Jsem sice na pozici výkonné ředitelky, ale pořád se musím zodpovídat výkonné radě, která se zodpovídá valné hromadě, čili všem členům, takže pořád je tam ten zákon padající slámy, ale ano. Samozřejmě je hezké vidět, že ten směr, který jsme nastavili jednoduchým projektem před 5 lety, se dá udržet a rozvinout do té míry, kde jsme dnes.
Jak dlouho Klastr MECHATRONIKA funguje?
Založený byl v roce 2011. Já ho řídím poslední tři roky, od covidu. Nicméně na začátku vznikl s trošku jiným cílem, bylo to v době, kdy bylo jasné, že v Česku není úplně průchozí duální vzdělávání jako v Německu. Firmy se ale chtěly více účastnit vzdělávacího procesu a technického vzdělávání, a proto to zkusily přes klastr. Dnes tam ale všechen náš potenciál nesměřujeme, technické vzdělávání podporujeme i jinak – třeba veletrhem Městečko technologií!😉 Soustředíme se i na jiné aktivity – networking, projekty a podobně.
Součástí klastru jsou různí členové – výzkumná centra, Západočeská univerzita, střední školy technického zaměření i celá řada firem. V loňském roce vaše řady rozšířilo pět nových členů. Předpokládám, že ještě jsou ambice na další rozšíření. Jak bys ohodnotila současný stav, jaké jsou vize do budoucna?
My se teď nacházíme – a to je dané i tím oceněním Bronze Label – ve fázi, že to zvládne uřídit jeden člověk, což znamená, že jakékoliv další rozšiřování by znamenalo, že budeme rozšiřovat i tým managementu. Na to se postupně připravujeme tak, že v rámci nějakých projektů, které nám vychází, postupně po malých úvazcích nazobáváme lidi, aby se zaběhli, usadili a potom převzali větší odpovědnost a více práce. V tuto chvíli asi neumím říct, zda existuje nějaké číslo počtu členů, které je cílové a přes které se jít nedá, protože záleží na tom, co klastr bude dělat, a o tom vlastně rozhodují členové. Takže ve chvíli, kdy si členové řeknou, že chtějí, abychom se víc věnovali vodíkovým technologiím, budeme hledat cestu, jak to udělat. Klastr je spolek, což znamená, že se všichni z vedení zodpovídáme jednotlivým členům a je na nich, kam klastr nasměrují. Když řeknou, že jim tenhle stav vyhovuje a nechtějí se dál rozvíjet, budeme to respektovat a dělat naši práci co nejlíp umíme.
V tuto chvíli klastr pracuje na třech projektech, jednom vzdělávacím, jednom příhraničním a jednom výzkumném. Můžeš je krátce představit?
Přeshraniční projekt se zabývá kovovým 3D tiskem a jsme do něj zapojení s výzkumnými organizacemi na bavorské i české straně hranice. Naším úkolem je propojovat v tom smyslu, že firmám dál předáváme výsledky výzkumu od výzkumných organizací, aby viděly, kde mohou 3D tisk využít. Od nich naopak sbíráme zpětnou vazbu – čím se zabývat dál, co je pro ně důležité apod. Vzdělávací projekt jsme rozjeli v lednu 2025. Ten je taky zaměřený na 3D tisk a spolupracujeme na něm se Západočeskou univerzitou v Plzni a Deggendorfem. V rámci tohoto projektu chceme studentům téma 3D tisku lépe přiblížit, aby pro ně bylo zajímavé, a to ještě s nějakými měkkými kompetencemi, které po nich zaměstnavatelé chtějí. Chceme, aby byli studenti aktivní, aby uměli mluvit, aby se nebáli mezinárodního prostředí. My jim tohle chceme zprostředkovat už na vysoké škole prostřednictvím letních škol, do kterých se zapojí. Třetí projekt, do kterého jsme se zapojili, ještě není schválen. Ale půjde zase trochu jiným směrem, a sice podporou ochrany volně žijících druhů v příhraničních oblastech. Víc o něm teď neřeknu.
Firmy studenty potřebují, že?
Ano, potřebují, kdo by nepotřeboval kvalitní lidi. A jsou tu rozumné firmy, které nepočítají s tím, že hned po absolvování k nim přijde hotový zaměstnanec. Chtějí někoho, kdo bude mít dobrý základ, třeba se nebude bát stoupnout si před plnou zasedačku a představit svůj nápad. Myslím, že firmy se chtějí zapojovat do smysluplných projektů, ale nechtějí si je samy vymýšlet. To chápu. Naší klastrovou rolí je pomoct jim je naformulovat a propojit je s dalšími hráči, třeba univerzitou.
Jako ředitelka klastru navštěvuješ hodně eventů. Potřebuješ vědět, co se kde děje, kam byste se mohli případně příště zapojit, co je nového. Důležitý je i networking, je to tak?
A inspirace! Jsou formáty, které jsou opravdu jednoduše přenositelné z jedné země do druhé. Třeba meetup 3D tiskařů, který v Bavorsku běží už několik let. My ho tady vyzkoušeli v červnu a myslím, že dost úspěšně. Stejně jako v Bavorsku se zaměřil na praktické věci, na to, co už běží. Proto se ho účastnily hlavně firmy, které už nějak k 3D tisku přičichly. Podobně to funguje i na dalších akcích. Nejde jen o sbírání vizitek, české firmy tam vidí, jak se prezentují firmy zahraniční. Často si pak uvědomí, že takhle to umí taky, a třeba se to jen bojí říct. A jsme zase na začátku našeho povídání, že se prostě zbytečně držíme při zemi.
Katko, myslíš si, že Česko může být inovační velmocí?
Opět narážíš na meetup s Jakubem Hussarem, který se opravdu povedl a moc za něj děkuju. Nebýt té jeho přednášky, tak Den klastrů a Městečko technologií v našem kraji nebude. Dokázal nás hezky namotivovat a nasadil nám brouka do hlavy myšlenkou, proč víc nemluvit o tom, co umíme…Teď se to opravdu snažíme přetavit do reálné akce, která snad ukáže, že máme k té velmoci nakročeno. Takže 22. října v TechToweru ukážeme, že umíme i ty lasery a nanotechnologie, o kterých Jakub ve své prezentaci mluvil.
