„Česko potřebuje jednu vizi na 15 let, ne 300 strategií,“ je přesvědčený Aleš Rod, ekonom, výkonný ředitel v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA) a také člen Národní ekonomické rady vlády, který byl hlavním řečníkem naší červnové konference Inteligentní specializace regionu 2025 – Jak se stát inovačním superregionem? Otázek na Aleše Roda, který se mj. zabývá i ekonomií luxusu, bylo po jeho přednášce hodně. V našem rozhovoru jich nakonec padlo jen pár – odpovědi jsou sice delší, ale měly by se tesat do sněmovního pultíku. A přečíst by si je měl každý, protože „v Česku je velká část voličů takzvaně racionálně neznalých“. Co to znamená? Jak donutit zákonodárce k odpovědnosti a jak snížit počet obcí, kterých máme v EU po Maltě nejvíc?
Přednášku, kterou jste zahájil naši konferenci, jste pojmenoval Role (super)regionů v ekonomice 21. století. Hovořil jste v obecné rovině, ale také jste se velmi dobře připravil konkrétně na Plzeňský kraj, padala čísla i statistky a zajímavé postřehy. Zajímá mě, zda vás něco překvapilo?
Já jsem se díval na základní charakteristiku Plzeňského kraje, byť nějaké povědomí mám. Na přednášky je dobré se připravovat. Zaujalo mě, a to jsem si jako externí pozorovatel doteď úplně neuvědomoval, jak důležitý rozměr má hustota osídlení Plzeňského kraje, která je relativně nízká. Je to 3. největší kraj (jeho rozloha činí přibližně 7 600 km², což ho řadí hned za Středočeský (cca 11 tisíc km²) a Jihočeský kraj (cca 10 tisíc km²)), zároveň má relativně nízkou četnost okresních měst střední velikosti. V Jihočeském kraji, odkud pocházím, jsou České Budějovice a v okruhu 50 km je Jindřichův Hradec, Písek, Tábor, Český Krumlov a Prachatice. Je to relativně hodně sídel. Plzeňský kraj je charakteristický velkou Plzní, což je přirozené ekonomické, urbanizační a kulturní jádro regionu, a těch adjektiv bychom mohli dát víc. Města střední velikosti tady tak trošku chybí, což paradoxně vytváří příležitosti, i hrozby. Příležitost je, aby se z té koncentrace interakcí v Plzni stal superregion. To znamená, že všechno důležité, co se tady odehrává, je tady, nemusíte sedat do auta a jet 70 km do okresního města. Veškeré partnery k debatě o vytvoření superregionu máte takříkajíc v dosahu městské hromadné dopravy. Na druhou stranu to vytváří obrovské požadavky na infrastrukturní kapacity Plzně a do budoucna s ohledem na demografickou krizi to bude vytvářet problém dostupnosti služeb, protože vysoká koncentrace služeb a bohatství v Plzni zároveň znamená nízkou koncentraci ve venkovských regionech nebo na periferiích kraje, což může vytvořit paradoxně ne úplně příjemné prostředí pro život. Jak jsme se bavili v panelu a já jsem to říkal i v rámci mé přednášky, tak pro vytvoření silného regionu, superregionu, je hrozně důležité, aby se lidem v daném regionu dobře žilo. Dobře se jim tam bude žít jenom v situaci, když lidé budou mít dobře dostupné služby. Když ty služby v regionu můžete distribuovat z krajského města do okresních měst, které jsou přirozenými levitujícími minijádry, v nichž ta koncentrace je taky, je to v jistém slova smyslu o mnoho snazší, než když za vším, co je důležité, musíte do krajského města, což je Plzeň.
Zmínil jste i trend, kdy se mladí stěhují z Prahy do menších, levnějších celků a pracují na dálku. Mně se moc líbí, že ti lidé často mají mezinárodní zkušenosti a v menším městě i díky tomu vytváří vyšší hodnotu. Docela často slyším, že se chce někdo stěhovat na venkov na důchod a přemýšlím nad tím, jak moc je to praktické, když starší člověk možná daleko více potřebuje služby a péči, která v tom místě nemusí být dostupná.
Já to trošku rozvedu. Na trhu práce vidíme – a do těch statistik se to promítá velmi pomalu, ta čísla jsou zatím relativně velmi malá –, že ochota udělat tradeoff mezi životem ve velkém městě a dostupností bydlení tady probíhá. Umožňuje to revoluce na trhu práce, kdy není nutné ve všech profesích stoprocentně být účasten dění na pracovišti 5 dní v týdnu 8 hodin denně, to určitě tak je. Řekl bych, že se bavíme o lidech, kteří reurbanizují nebo vylétávají z velkých měst někam dál. Zatím je to v drtivé většině vlastně nutnost nebo nějaká racionální úvaha nad tím, že město je pro ně natolik drahé a bydlení, které by potřebovali pro svoji rodinu, natolik nedostupné, že si to zdůvodní a odejdou. V ideálním slova smyslu by bylo fajn, kdyby to ti lidé dělali prvoplánově, tedy že by klidně mohli zůstat ve městě, ale vlastně by se jim líbilo vyjet zpátky do regionu. Třeba do rodného regionu. Brain drain, tedy odliv mozků, je samozřejmě velký problém krajských měst, i když mají univerzitu, protože koncentrace lidského kapitálu v Praze a na tamních univerzitách je velká. Já jsem příkladem toho, že se ti lidé nevracejí do svého rodného města. Neříkám, že bych to já osobně nějak vytrhl, ale spoustu lidí zůstane v Praze, pracuje tam, platí tam daně, buduje tam prostě nějaké interakce a svým jednáním i příležitosti pro jiné lidi. Nedělají to ve svém rodném městě. Probrali jsme problém oscilace, kdy jsem chtěl jen upozornit na to, že v řadě případů je to právě nutnost (must), nikoliv potřeba (need) ve smyslu chci a je to super. Když už ti lidé tady jsou, tak je ale dobré je využívat, pro ty regiony je to skvělé.
To, co jste zmiňovala vy, tzn. osídlování nebo změna sídla v životním cyklu, tak to je extrémně zajímavý fenomén, který vlastně nejen Česká republika, ale obecně můžeme říct, že země vyspělého světa, nedokážou úplně dobře postihnout, protože ve všech těch zemích je ten model „vydělávám ve městě, užívám si klidu, pohody a důchodu na venkově“ zaběhnutý. Lidé s tím pracují, mají to jako preferenční chování, i když paradoxně třeba pro stát je to hrozně drahé, protože vidíme, že gentrifikace vesnic, tedy neustálé zvyšování podílu starších obyvatel, je velký problém, což by samo o sobě nevadilo, kdyby ty obce dokázaly požadované služby poskytnout. A ony je poskytnout nedokážou.
Proč ne?
Řekl bych, ze tří důvodů. První důvod je ten, že tam chybí lidská síla, která by ty služby poskytovala. Zadruhé nedokážeme úplně dobře popsat ten problém, protože prostě chybí dostatek kvalitních dopadových analýz toho, co vlastně ovlivní to rozhodování. Strategií a analýz vzniká relativně hodně, ale jejich impakt je relativně malý. Třetí problém, který nepochybně hraje velkou roli a který právě ovlivňuje Plzeňský kraj, je vysoký počet malých vesnic. My víme, že v České republice máme největší hustotu obcí na metr čtvereční v EU. Když odřízneme ostrovní Maltu, tak jsme na prvním místě.
Těch obcí je 6254 plus tři vojenské újezdy. V nich pozorujeme obrovské rozmělnění kompetencí na vedení obcí, která nejsou a z principu ani nemohou být dostatečně informovaná, aby řešila sociální péči, vzdělávání, zdravotnictví, dopravu, odpadové hospodářství, žádosti o dotace…Té agendy je na ty lidi prostě moc. Tři čtvrtiny obcí máme pod tisíc obyvatel, třetina obcí je pod 300. Ti lidé logicky nemají know-how, ani já bych ho neměl na to, abych obsáhl všechny tyhle věci. Odpovědnost navíc nepadá na hlavu jednoho starosty, který by starostoval malé město a k tomu přidružených 20 vesnic a všichni by chodili nadávat na jeho hlavu a on by tím pádem měl větší rozpočet, nějaký aparát a nějakou nutnost to řešit. Ta odpovědnost je mělká, je rozložená mezi tisícovky malých vesnic a vesniček, které samy nic nezmůžou. Nedokážou si postavit domov důchodců, protože to je pro ně příliš drahé. Musí nejdřív dostavět školu, pak udělat kanalizaci a pak řešit obslužnost MHD a další problémy. Oni na to nemají úplně dostatečnou kompetenci, ani zdroje. Tohle nám vytváří ten problém, který jste na začátku popsala. To znamená, že ten cyklus je de facto opačný, ale nemyslím si, že jsme schopni s tím něco dělat, spíše – a to se vracím k tomu superregionu – superregion by měl zastávat roli uzlu, ve kterém probíhají interakce, a to i směrem ven, a který dokáže obsloužit jednotlivá území a zásobovat je veřejnými statky. Aby se tomu tak stalo, tak si myslím, že regiony bude vnitřně motivovat právě fiskální tlak, kdy se rozpočet bude muset čím dál víc věnovat zdravotnictví a důchodům a nebude úplně zbývat na věci typu „vyřešíme za Plzeň a Plzeňský kraj, jak tam přitáhnout investory“. To bude muset ten kraj udělat sám a měl by k tomu dostat dostatek odpovědnosti a kompetencí a i nároků na budoucí výnosy, protože když budou kraje, potažmo města finančně motivována k tomu, aby se něco dělo, aby se investovalo a stavělo, tak si myslím, že jim nezbyde nic jiného, než na to potom kývnout, a posléze zjistí, že to je daleko výhodnější.
„Jak vidíme z posledních třech nebo čtyř volebních cyklů…forma je nad obsahem a nad doručenými výsledky“
Než jsem se vás stihla zeptat na problém neuvěřitelně vysokého počtu obcí, což bylo jedním z témat i na naší loňské konferenci, kdy vystupovali vaši kolegové, ekonomové Mojmír Hampl (také člen NERV) a David Navrátil, už jste mi odpověděl. Zajímá mě, když víme, že se české vlády zpravidla po jednom období střídají, 4 roky není moc dlouhá doba a obecně není odvaha se pouštět do větších kroků, voliči to ani nevyžadují…co s tím? Co zákonodárce ke kroku malé obce sloučit donutí?
Tohle je odvěká otázka teorie veřejné volby a toho, jak lidi volí, koho volí a co od těch lidí chtějí. Česká republika patří mezi země, kde velká část voličů je takzvaně racionálně neznalých. To znamená, že nemají dostatek motivací k tomu, aby si zjišťovali všechny informace o volebních programech jednotlivých stran a vybírali tu, která jim přinese největší blahobyt. Bohužel se to děje dlouhodobě. Volič uvažuje v relativně krátkodobém horizontu a má pocit, že když se problém řeší, tak je to správné. Už si úplně nedokáže spojit to, že je potřeba ten problém vyřešit. Všimněme si, že v tomhle volebním roce zase budou politici mluvit o problémech, o kterých se mluví už dvě dekády, ale málokdo nabídne funkční řešení, protože ti voliči ho od nich vlastně nechtějí. A nechtějí ho částečně proto, že u nich funguje efekt, který jsem si pracovně pojmenoval „not in my wallet“, to znamená všichni lidé, třeba i ti pravicově smýšlející, volají po reformách pouze do té doby, než zjistí, že by se dotkla jejich peněženek, jejich společenského statusu nebo jejich užitku. Pak říkají, že to ne, ať to zaplatí ti druzí. S tímhle přesouváním odpovědnosti se politici naučili bravurně žonglovat. Jak vidíme z posledních třech nebo čtyř volebních cyklů, tak se jim to i vyplácí, protože forma je nad obsahem a nad doručenými výsledky. V tomhle kontextu bych ještě zmínil jednu důležitou věc, která by mohla být tím řešením, jak jste se ptala. A to je důsledná dopadová analýza, kterou bychom u všech zákonů, regulací, strategií, politik, prostě všeho, co vlády, ale i města nebo kraje přijímají, měli dělat. Ke každému hlasovanému návrhu přiřadit nějaké konkrétní cíle, stanovit, jak cíle měřit, kdy je měřit a pak si říct, co udělat, když je nezměříme.
Když si řekneme, že Plzeňský kraj chce mít hodně startupů a na to bude vynakládat určitý obnos peněz, tak jich může vynaložit nekonečně mnoho, nebo nekonečně málo, ale všichni budou tleskat, že to je ta strategie. Když ale Plzeňský kraj řekne, že chce mít do 5 let stejně startupů na obyvatele jako Silicon Valley, Brusel nebo Brno, tak je to nějaký měřitelný cíl a za tím měřitelným cílem směřuje nějaká strategie. Pak si dokážeme už třeba v prvním, druhém, třetím, čtvrtém nebo pátém roce změřit, kolik těch startupů tady máme, a to třeba i tak, že se jich zeptáme, vyzveme je, ať se přihlásí, že například dostanou kafe zadarmo. To je úplně jedno. Těch metod, jak to udělat, je milion a musí se stanovit dopředu. My potom dokážeme vyhodnocovat plnění stanoveného cíle a dokážeme třeba i ex post regulovat naši strategii a říct si, že to z nějakého důvodu nefunguje, že nám tu v Plzni žádný startup nevznikl. Proč? Asi je to proto, protože, já nevím, máme tu málo kanceláří, lidí, nebo univerzit…Čehokoliv, to je jedno, ale je to nějaká konkrétní debata. Pokud by se tyhle měřitelné cíle podařilo implementovat do těch politik na národní i nadnárodní úrovni, tak bychom zároveň eliminovali tlachání politiků, kteří by tím pádem neměli takovou svobodu říkat: důchody vyřeším, zdravotnictví, nebojte se, pořeším, všichni budete mít stejné služby jako teď, jakože se Franta Vomáčka jmenuju. To jsou věci, které jsou neměřitelné, a když nemáme zkušenost s měřitelnými cíli, tak se voliči logicky neptají, jak to uděláte a kolik to bude stát. Někteří se ptají, ale stejně pak zjistí, že třeba zdaní OSVČ. A když jsou OSVČ, tak se leknou a nehodí se jim to. Nebo se řekne, že kuřáci a lidi, kteří pijí alkohol, budou platit dvojnásobné zdravotní pojištění. Ježíš, já kouřím a jsem alkoholik, tak to budu platit, tak to vás nebudu volit. Uvádím ilustrativní příklady. Pokud se z politiky vytratí technokratická část měřitelnosti cílů, tak můžeme donekonečna mluvit, spotřebovat nekonečné množství peněz a asi to k ničemu to nepovede, takže odpověď na vaši otázku je stanovovat si měřitelné cíle a ty potom důsledně kontrolovat.
„Politici velmi často řeší nepodstatné věci. Proto stagnujeme“
Ráda bych vám tuhle odpověď „trochu vrátila“. Přeci jen si tím politici na sebe upletou bič, stanoví si cíle sami sobě, tedy pokud chtějí v politice zůstat více než jedno období, což asi většina. Určitě to funguje v soukromé sféře, asi se dokopeme k tomu zhubnout, když opravdu chceme, ale je reálné, aby byli politici takto zodpovědní?
I u toho hubnutí se doporučuje, respektive jsou studie, které měří efektivitu a říkají, že když vezmete 20 000 korun, 50 000 nebo 1 000, jde o to, jaká částka je pro vás relevantní, kterou byste pocítila, dáte ji kamarádovi a sepíšete smlouvu o tom, že pokud přijdete za rok, zvážíte se a budete mít o 10 kilo míň, tak vám ji vrátí, jinak si ji může nechat, tak je to ten princip. Když si to stanovím sám sobě, tak lidský mozek je neuvěřitelně chytrý a dokáže kognitivní disonancí omlouvat sám sobě své neúspěchy a obelhávat se. V tom je lidský mozek mistrovský. Právě proto je třeba přidat ten externí prvek a v tomhle případě je to nějaký měřitelný cíl, který vyhlásím dopředu, a oni mě s ním pak mlátí po hlavě, když se nestarám. A teď k vaší otázce. Je logické, že politik bude mluvit vágně, co nejobecněji, nejšířeji, protože chce obejmout co největší spektrum voličů, to je jasné. Když pak ale přijde do úřadu, kde bude nastavené, že každý poslanec musí pro svůj pozměňovací návrh, který přidává ve druhém a třetím čtení, dodat důkladnou dopadovou analýzu, která bude mít minimálně 10 stran, bude mít měřitelnou metodiku a bude mít stanovené cíle, a pak se pod to ten poslanec podepíše a řekne, já Franta Vomáčka, si uvědomuji, co navrhuji, a pokud se to nesplní, půjde to na moji odpovědnost, protože si za tím stojím, tak bychom viděli, k čemu by to vedlo. To, že můžeme do toho systému chytře implementovat tyhle brzdy, že se řekne, že souhlasíme, že by každý zákon měl mít dopadovou analýzu, a to včetně pozměňovacích článků, které to taky mění, tak to tam dáme. Tak bychom mohli vytvořit systém záchranných brzd systému, který by eliminoval tlachání. To, že to bude těžké a že ti politici jsou dostatečně chytří na to, aby si uvědomili, že je to vlastně svého druhu léčka, tak to tak nepochybně může být. Na druhou stranu, když by pak sehrála svoji roli média a vlastně tlak zespoda: Takže pane Nováku, vy nejste pro to, aby se měřily dopady zákonů, které navrhujete? Vy jim nevěříte? Vy za to nemáte odpovědnost? Myslím si, že každý řekne, že samozřejmě ano. Tak to podepište. Takhle se podařilo sněmovnou prohnat několik zákonů, kdy lidem ze strachu o to, jak budou vypadat a jak budou vystupovat, prostě nezbylo nic jiného, než ten zákon schválit. Třeba po přímé volbě prezidenta, kdy vám v tu dobu každý druhý říkal, že si myslí, že to nebude úplně dobře fungovat a bude to působit problémy a nepodaří se ohlídat financování kampaně a tak dále, tak ten společenský tlak byl tak velký, že prostě nezbylo nic jiného. Pokud by se společenský tlak po „better policy makingu“, tedy tvoření lepší politiky vyvolal zezdola, tak by se myslím mohlo eliminovat tlachání na situaci, která určitě bude probíhat, ale nebude brát ekonomice vzácné zdroje, protože nebude postavena na dojmologii. Pokud věnujeme spoustu času diskuzi o spotřební dani na víno – což je nějaký symbol, já to naprosto chápu, čest vinařům za to, co si dokázali vyjednat –, a desetinu toho času věnujeme problému všeobecného vzdělávání, nedostatku gymnázií, nákladům ve zdravotnictví, demografické krizi, tomu, jak by měl vypadat superregion, dostupnosti regionu, dostavby páteřní sítě, cokoliv, tak je to problém. Politici velmi často sklouzávají k tomu, že řeší nepodstatné věci, neřeší podstatné věci a u obou si nestanovují měřitelné cíle, nedělá se ex post evaluace, což je za naprosto kruciální selhání systému, který právě generuje tu bramboračku, kterou často vidíme.
Asi by se dalo obecně říct, že po politicích toho moc nechceme, a tak nám politici moc nenabízí, ve světě to není o tolik lepší, ve vedení zemí je čím dál míň kompetentních lidí. Před dvěma lety jsem na této konferenci dělala rozhovor s panem doktorem Pavlem Mertlíkem, který byl ministrem financí v letech 1999–2001 za vlády Miloše Zemana. Dle jeho slov v devadesátých letech ve vládách sedělo obecně daleko více odborníků než dnes. Jakoby politici neměli žádnou odpovědnost, dost z nich se vůbec nestydí, že za sebou nemají žádné výsledky, nejsou nekompetentní, jejich počínání je bezobsažné…
Je to nesmírná ukázka ekonomické efektivity, protože jak se říká mezi slepými jednooký králem…Když jdete závod v chůzi a rozhodla byste se podvádět, tak nepotřebujete raketu, stačí vám kolo, nebo koloběžka a ostatní předjedete. Ta raketa by pro vás stejně byla příliš nákladná, musela byste ji obsluhovat, musela byste investovat příliš mnoho nákladů. Zvolíte si tu nejjednodušší cestu k vašemu záměru. My u té veřejné volby vidíme, že do ní vstupují lidé, kteří tu politiku vnímají jako jejich maximalizaci užitku. Myslím si, že pro vás, pro mě, pro spoustu dalších lidí by to asi maximalizace užitku nebyla. Váha času lomeno peníze, které za to dostanu, lomeno všechno, co musím udělat pro to, abych se do té politiky dostal, pro mě není lákavá, byť si uvědomuji, že to je součást problému, že tam lidi nechtějí jít a nejsou tam. A pak jenom u televize krafají, jak to ta fotbalová reprezentace hraje špatně. Ten problém, který v politice logicky je, že ti lidé – a je tam spoustu mimořádně chytrých a sečtělých poslanců a poslankyň, kteří by vám řekli úplně přesně to, co říkám já, ale oni nemají dostatek motivace od voličské základny, ale paradoxně ani od té politické strany k tomu, aby byli premianty ve třídě, aby byli superaktivní a měnili svět a ten koloběh světa, který v té poslanecké sněmovně a obecně v politice je. Řekne vám to spoustu lidí, že kdo nic dělá, nic nezkazí. A tím poslaneckým mandátem – když jsme si vzali na paškál poslance, ono to určitě platí i o spoustě dalších volených orgánech – se můžete takříkajíc v pohodě promlčet. A když máte dobrý tým na sociální sítě a umíte dobře vyjednávat se svými kolegy, tak vás nemine pokračování v politice. Vlastně je to logická reakce na ten systém, že přizpůsobujete chování a maximalizujete svůj vnitřní užitek. Teď v posledních letech mám pocit, že tam není nikdo, kdo by řekl jako první estonská vláda, která zaváděla digitalizaci…Byl jsem v Tallinu, kde jsem o tomhle s některými lidmi z první vlády mluvil, a ti říkali: Byly jenom dvě varianty, buď mi támhle na náměstí postaví sochu, nebo mě v rohu toho náměstí oběsí na lampě. Pokud by se stalo cokoliv mezi tím, tak bych to považoval za špatné. Do toho s tím jdu. A pak lidé typu Andrus Ansip (premiér Estonska (2005–2014) tam tu sochu mají, nebo budou mít a uznává je celý svět za to, co udělali s estonskou digitalizací. Takovou vládu sebevrahů tady úplně nevidím a je to logické, protože ten systém jí nedává tak dobrý mandát. Vláda pěti stran, kompromisy z kompromisů, ale zároveň nevidíme asi ani to, že by lidé řekli, že to nejhorší, co současné vládě vyčítají, a proto ji nebudou volit, je, že neudělala velmi drastickou, bolestivou reformu zdravotního systému, která by v mnoha z obcí, o kterých jsme tu mluvili, zrušila nemocnice, které mají malé výkony, změnila by jejich charakter na charakter jiného zdravotnického zařízení, třeba na nějakou následnou péči, udělala by dramatickou změnu ve financování péče v konkurenci zdravotních pojišťoven, zavedla bonusy a malusy ve zdravotnictví a navázala platbu pojištění na zdravotní stav a to, jak posloucháme své lékaře…Tohle se nestalo. Když vidím ve svém okolí mnoho zklamaných voličů současné vlády, tak oni neříkají, že jim vadí tohle, nebo napůl to říkají, ale když se jich pak doptáváte na ty efekty, tak říkají, že by je vlastně mrzelo, kdyby místo téhle částky měsíčně platili tolik a tolik, to by se jim asi nezdálo dobré. Ten problém je vlastně v tom, že oni té vládě z mého pohledu vyčítají marginality, jako je například spotřební daň na víno, což je nepochybně důležitý symbol, ale pro budoucnost české ekonomiky a nějaký makroekonomický impakt to má naprosto nulovou hodnotu.
„Je to paradox, že 80 % času věnujeme 20 % témat, která jsou iracionální, ale prodávají“
Já to vnímám tak, že si mohli vybrat úplně cokoliv jiného, čím naštvat voliče=) Nulový impakt daň na víno pravděpodobně má, ale zvýšili daň na knihy nebo menstruační pomůcky, pokud se nepletu. A na víno si poslanci z Moravy daň nezvýšili, to je prostě plivanec do tváře mnoha lidem. Čekala bych, že tahle vláda bude dělat rozumnější kroky než ta předešlá.
Nepochybně ano a já, kdybych úplně důkladně rozvíjel to, co říkám, tak bych popřel sám sebe, což bych nechtěl, protože politika je o těch symbolech. Když prostě mluvíte o spotřební dani na víno a hádáte se v Událostech, komentářích nebo v Otázkách Václava Moravce s někým, kdo tu daň chce, a vy ji nechcete, nebo naopak, tak si vytváříte obsah, který je pro voliče zajímavý a srozumitelný. Oni u toho pořadu mají skleničku vína, piva nebo vody a buď vám fandí, nebo vám nefandí, ale prostě je to pochopitelná politika, byť z mého pohledu prostě marginální. Kdyby tam někdo seděl a řešil úhradovou vyhlášku a systém nefunkční konkurence mezi státními pojišťovnami, který vlastně vede k tomu, že máme jedny z nejnižších výdajů na primární prevenci a způsobí to problémy ve zdravotnictví, tak je to pro voliče těžké téma. Všichni raději budou tíhnout k tomu jednoduššímu – i ty televize uvidí, že ten složitý program je málo sledovaný –, je to takový paradox, že budeme 80 % času věnovat 20 % témat, která jsou iracionální, ale prodávají. Měli bychom to Paretovo pravidlo otočit a 80 % času věnovat 20 % témat, která mají největší dopad na udržitelnost veřejných financí, budování konkurenceschopnosti a vzdělávání. Přijde mi, že se to neděje, protože nějaká kauza z toho oboru zastíní, řekl bych, tu technicky-odbornou debatu, a to se samozřejmě velmi intenzivně propisuje do stavu, který tady máme. Ty roky od velké krize na hypotečním trhu z 2008-2009 do teď jsou v jistém slova smyslu promarněné roky, protože právě po té hypoteční krizi, kdy ekonomika byla do jisté míry v rozvalu, šla dělat důležitá opatření. Ta vláda by si k tomu dokázala vzít mandát, ona do jisté míry udržela finanční a fiskální stabilitu tím, že se zastavily veřejné výdaje, došlo ke škrtům, z čehož pak mohly další vlády čerpat, ale nedošlo k velkým reformám. Stejně tak k nim nedošlo při covidu, kdy se nabízelo do toho hrábnout, stejně tak k těm velkým reformám nedošlo po vniknutí Putina na Ukrajinu, kdy by se řeklo, že tu máme opravdu něco, co jsme nečekali, tak do toho pojďme prostě šlápnout. Zvýšíme schodek, ale zafinancujeme tím tohle, tohle a tohle a připravíme se strategicky, budeme investovat, změříme zdraví našeho národa, který přechází ze zdraví do nemoci v 55 letech věku. Víme, jaká je demografie, dáme si cíl za 10 let to o 2 roky posunout, což by se dalo, když bychom na tom makali. Jako tohle já tam nevidím. Vidím tam tu plytkou debatu, která je do jisté míry frustrující pro řadu lidí, myslím si, i bariérou pro vstup do politiky, protože řada lidí, která do politiky nebo státní správy vstupuje, tak pak třeba rychle vystupuje, protože říká, že tam není možnost to změnit, mají za to míň peněz, tráví tím hodně času a nevidí vyrůstat své děti, takže se jim to nevyplatí.
Mě v této souvislosti napadá iniciativa poslankyň Marie Jílkové (KDU‑ČSL) a Martiny Ochodnické (TOP 09), později také Kláry Kocmanové (Piráti), které oznámily, že už nebudou obhajovat mandát, protože podle nich nejde sloučit rodinný život s neustále se měnícím harmonogramem zasedání sněmovny, ze které se kvůli nesmyslným obstrukcím opravdu stala „žvanírna“. Já bych v politice ráda viděla více žen a obecně diverzitu. Jak by vypadala diskuze, kdyby ve sněmovně byla 50 % žen? Válčilo by se na světě méně, kdyby vládlo více žen?
Já samozřejmě nejsem žádný odborník na genderová studia, nijak to nezesměšňuji, ani nevynáším do nebes. Prostě to beru tak, že důležitou součástí našeho života je být v mixovaných kolektivech. Když jsem byl na VŠE a ještě jsem tam vedl diplomky, tak jsem se tím tématem vcelku zabýval. Zadal jsem několik témat diplomových prací, které se týkaly ekonomie luxusu, spotřeby a lidského jednání a toho, jak signalizujeme svému okolí svůj status. Pár prací bylo na jednoduché téma spotřeba luxusu a padělků na VŠE a součástí toho byla i otázka, jaké značky dotazovaní považují za luxusní. Na VŠE je poměr muži versus ženy asi 50 na 50, možná že teď už dokonce i více ve prospěch žen. A lidé uváděli: Když jsem na VŠE nastoupil, začal jsem to v kolektivu víc vnímat a vím, že existuje značka Louis Vuitton a Gucci a další. Měli docela povědomí a říkali jasně, že padělek je prostě fake a žádný nemají, protože je to ostuda, a byla to pak vcelku zajímavá debata o tom, jak si lidé ospravedlňovali a vnitřně odůvodňovali, že si ten padělek z dovolené přivezou a co je ten hlavní argument. Proč o tom ale chci mluvit – když jsme stejnou analýzu dělali na matfyzu, kde byl ten poměr muži versus ženy asi 95 % ku 5 %, tak pro řadu těch lidí to vůbec nebylo žádné téma a odpovídali tak, že luxusní značky jsou pro ně Nike, Adidas nebo New Yorker, které jsme vůbec neměli zmíněné. Ten výzkum by mohl pokračovat dál, ale tohle je vlastně takový základ k tomu, že interakce mezi pohlavími je do jisté míry podněcující v tom, že lidé si uvědomují, jak se chovají, snaží se chovat lépe nebo galantněji, působit inteligentněji, více se o sebe starat…Výzkumy, které jsme k tomu se studenty načítali, ukazovaly, že právě ten mix je důležitý proto, aby se tohle dělo. Nejen aby se do politiky dostávala témata typu menstruačních pomůcek a dalších, které samozřejmě muži neřeší a nic o nich neví, ale právě i téma, že ten muž jako živitel rodiny může ve sněmovně vysedávat, jak dlouho chce, protože od toho ta sněmovna přece je, a když ho to zrovna nebaví, tak může jít na balkon si zakouřit, nebo do bufetu na levný chlebíček, nebo se zavře v kanceláři. Tam si může třeba psát knížku, nebo se učit na státnice nebo cokoliv, ale nevadí mu. Ta iniciativa některých poslankyň, které řekly, že už nebudou kandidovat, je poměrně zajímavá. Ty to řeší a tímhle způsobem na to velmi hezky upozorňují, líp než statistika promluvených slov a hodin strávených u pultíků. To ten efekt nemá, když tam někdo, místo toho, aby uložil dítě a uvařil mu zdravou večeři, protože někdo má nějaké nutriční omezení, nebo s ním jenom byl, protože prostě matky chtějí s dětmi být, tak tam prostě jen sedí a poslouchá, jak si někdo bere pauzu, nebo čte Shakespeara, protože na to má právo a chce tam zabít 5 hodin, než skončí jednací den. Myslím si, že tohle je hezký důkaz toho, bez ohledu na ta témata a to, jak hodnotíme efektivitu, že kdyby to bylo monogenderové…
…což skoro je.
Což skoro je a možná, že se to zase ještě zhorší. Pak se z té politiky dál jenom vytrácí témata a ten velmi důležitý pohled racionality, možná i nějaké pečovatelství, empatie, důraz na sociální témata, sociální služby, stárnutí populace, sexuální agrese…tahle témata tam teď odehrála skupina poslankyň, byť pro to měly nějaké partnery-muže, ale bylo to jejich téma. Problém neformálně pečujících, sendvičová generace, z těch 800 000 neformální pečujících jsou v České republice v drtivé většině ženy, které mají na starosti vlastní domácnost, manžela, prarodiče, často manželovy prarodiče, protože se to tak prostě vždycky dělalo, tak se to tak dělá, a to je velký problém, který pak zase, když to trošku stáhnu zpátky k tomu Plzeňskému kraji, bude vytvářet obrovskou poptávku a vlastně i nutnost řešit obslužnost malých sídel, kam vlastně ty služby budou přirozeně vyjíždět z Plzně, protože nemají lokální huby nebo uzly, které jsou třeba v Jihočeském kraji v každém větším městě, jako je Tábor, Písek, České Budějovice, Prachatice nebo Jindřichův Hradec.
A ta debata taky hrubne, když ji vedou jen samí muži.
Taky. Řekl bych, že ten mix je hrozně důležitý. Je pak samozřejmě strašně složité vyslyšet tenhle podnět a říct, tak ho tam prostě nastavíme zákonem, protože to má velmi často pejorativní podtón, nežádoucí. Ti lidi prostě otočí, ti, co to podporovali, to začnou zesměšňovat, nebo se proti tomu vymezovat. Je prostě hrozně složité, najít ten balanc, který si ale myslím, a vracím se úplně na začátek, když by ty politiky, o kterých se tam hovoří, měly měřitelné cíle a ti politici se tam hádali o těch cílech, o metodách, kterými máme ty cíle naměřit, tak by to mělo dramaticky lepší výsledky a dopad, než když tam tlachají bez toho, aniž by někdy možná věděli podstatu zákonů, ke kterým se vyjadřují. Viděl jsem nějakou statistiku, která asi není vypovídající, ale za tohle období bezprecedentně vzrostl počet ad hominem reakcí typu: Vy jste řekl, že … tak já vám musím připomenout, že my možná krademe, ale vy jste kradli před tím, vždyť vy neumíte anglicky…To má kolega Mertlík pravdu, že v devadesátých letech tam tohle moc nebylo, protože ti lidé by se společensky, ale i v rámci té skupiny znemožnili. Dneska tam ty nadávky lítají, a tím pádem tam nelétají řešení společensky významných problémů.
Ing. ALEŠ ROD, Ph. D.
Aleš Rod je výkonným ředitelem v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA) a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Působí ve správní radě Anglo-American University (AAU). Doktorát v oboru Ekonomická teorie získal na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jeho výzkumný zájem se týká ekonomie regulace s aplikacemi v energetice, zdravotnictví, veřejných financích, závislostních industriích či bankovnictví. Aleš Rod konzultuje projekty pro veřejný i soukromý sektor v ČR i v zahraničí, investuje, podniká a pomáhá neziskovému sektoru v projektu Neviditelní.
Foto: z konference Inteligentní specializace regionu 2025 – Jak se stát inovačním superreginem (Jan Kantor)
