Bruno Bezděk je na první pohled obyčejný teenager z Plzně. S deváťákem, který se chystá na střední školu, se ale setkáváme v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici, kde je zvoníkem a ministrantem. Ani to však není důvod našeho rozhovoru. Bruno si totiž na kostelní lavici odložil nejen obvyklý chytrý telefon, ale i osmikilový zvon, který přinesl s sebou. Sám ho navrhl a na začátku listopadu také odlil.
A právě kvůli spojení mladého člověka a tradičního, neobyčejného řemesla jsme tu. Hovořit budeme stranou v sakristii, je totiž pondělí po první adventní neděli a kostelem se právě rozléhá varhanní hudba.
Primus Campana Bruno BB
„Úspěchy Plzeňského kraje ve výzkumu, vývoji a inovacích jsou založeny na zkušenostech v tradičních oborech, přítomnosti vysokých škol a výzkumných organizací a jejich spolupráci s podniky a v neposlední řadě na podnikatelských investicích s výrazným podílem inovačních aktivit.”
Citát pochází z Regionální inovační strategie Plzeňského kraje, tedy z dokumentu, který našemu regionu ukazuje cestu k rozvoji a vytvoření funkčního prostředí pro výzkum, vývoj a inovace.
Mladí talentovaní lidé jsou pro budoucnost kraje důležití. V Brunovi se úcta k tradici přirozeně spojuje s možnostmi současné doby a jeho vlastními nápady.
Na zvonu, který vyrobil, jsou nápisy Benedictus podle sv. Benedikta, Brunova křestního patrona, a Primus Campana Bruno BB, čili První zvon Bruna BB. Datace MMXIV upomíná na letošní rok, nicméně Bruno původně římské číslice použít nechtěl. „S arabskými by byl současnější, modernější, jenže jsem neměl formy. Třeba příště,” usmívá se.
Před tímto zvonem už Bruno mimochodem navrhl tři, sv. Jana Evangelistu, Archanděla Michaela a Pannu Marii. Jejich výrobu však nechal na profesionálech.
„Pro zvony jsem se nadchl v roce 2015, když jsem jako malý sledoval vyzdvihování nových na chrám sv. Bartoloměje. Zíral jsem na jeřáb, jak zvony letí do věže, a to byla největší pecka. O výrobu jsem se začal zajímat během covidu, kdy bylo všechno zavřené a přestal jsem hrát na klavír a kytaru. Projížděl jsem videa na YouTube a narazil na ta se zvonaři, studoval jsem je, tady v kostele jsem začal zvonit a říkal jsem si, že člověk, který chodí do kostela, by měl o víře něco vědět. Nakonec jsme se nechali i s mamkou pokřtít,” vzpomíná.
Licí jáma na zahradě, pec z čínského e-shopu
A jak se vyrábí zvon? Bruno umí celý postup zasvěceně popsat od návrhu tvaru zvonu, který ovlivňuje i jeho tón, přes výrobu šablon, na něž se nanáší hlína ze směsi písku, jílu, piva a ječmenných plev. „To je opravdu ten starý postup, který se nesmí ošidit,” vysvětluje a pokračuje tím, jak následně formu natřel grafitem, aby měla hladký povrch, a dal se do výroby falešného zvonu z vrstvy vosku se všemi ornamenty a písmeny. Po pár dalších krocích měl hotovou formu zakopanou v takzvané licí jámě, kterou vyhloubil na zahradě, a za asistence maminky a dědečka do ní lil roztavený kov neboli zvonovinu.
„ Zvonovina je směs 78 procent mědi a 22 procent cínu, který se ale může při tavení odpařit, a tak se ho dává trochu víc. My jsme na tavení používali plynovou pec objednanou z nějakého čínského e-shopu,” směje se Bruno, „ale plynová pec má výhodu oproti třeba uhelným, že je čistá a nevzniká v ní tolik zplodin,” dodává okamžitě.
Přímotopy, vrtačka… Příště 3D tisk?
Jak se zvonařská tradice může prolnout se současností, dokládá i to, jak Bruno hledal správné postupy k odlévání: „Čerpal jsem hodně z historických pramenů, dohledával jsem si, co psali staří čeští zvonaři, kteří už třeba neměli žádného následovníka a popisovali svoje řemeslo. Nejvíce rad z praxe jsem ale dostal od slovenského zvonaře Jakuba Vorobela, který je vlastně také samouk.”
Některé historické postupy jsou nicméně zřejmě nedotknutelné. Například v pískových formách, které se dnes také používají, podle Bruna zvony chladnou sice rychleji, ale výrobkům to nemusí svědčit, a příliš nesouhlasí ani s trendem odlití univerzálního zvonu a dolaďování jeho tónu až následně, opracováním na soustruhu.
Prostor pro inovace se ale nabízí. Proto místo aby hliněnou formu sušil na ohništi, obklopil ji Bruno několika přímotopy. Surový odlitý zvon po vytažení z formy zase neopracovával malým dlátkem, ale pomohl si vrtačkou.
„Když je možné si práci usnadnit, proč ne,” míní. „Navrhování zvonu obnáší také hodně matematiky. S výsledkem jsem spokojený, ale když budu dělat další zvon, už budu lépe vědět, jak na to. Přemýšlím, že bych si ho napřed nechal vytisknout na 3D tiskárně,” zamýšlí se mladý zvonař.
Nepřekvapí, že se po základní škole chce vydat uměleckým směrem a věnovat se zpracování kovu i na střední. Ve hře byl kovářský obor střední školy v jihoplzeňských Oselcích, ale Brunovi se zalíbila i představa studia v Praze. Naučit se chce mimo jiné vyrábět srdce zvonu. „Je to jediná část, na kterou jsem si zatím netroufl a kterou mi vyrobil známý kovář. Spolupracovali jsme už totiž na opravách několika zvonů, nejnověji opravený můžete slyšet v plzeňské Meditační zahradě. Má teď krásný zvuk,” usmívá se spokojeně.
